SES 2013




12. - 20. 7. 2013
Martin, Slovensko


FOTOGALERIE




Neodolala jsem a také letos jsem se vydala s další členkou našeho esperantského kroužku AMIKECO a pudlinkou Kati na SES /Somera Esperanta Studado - Letní esperantské studium/ do Martina na Slovensku. Lidé chtiví vzdělání se sjeli do krásného místa obklopeného věncem hor s výhledem na Malou a Velkou Fatru. Dopoledne se všichni učí esperanto, odpoledne mají bohatý výběr přednášek, různých činností, her a sportů. Některá odpoledne a v úterý celý den mají zájemci možnost poznávat Slovensko. Večery, kromě prvního seznamovacího s ochutnávkou vína, patří koncertům.

Jistě by vám přišlo divné, stejně jako mně, že zde mají mnoho „andělů“ označených žlutými cedulkami. To jsou ti, kteří jsou ochotni pomáhat druhým, zvlášť začátečníkům bez znalosti esperanta. Každý má na jmenovce kromě jména zemi a jazyky, které zná. „Andělé“ jsou velice potřební. Vždyť přijelo přes 230 účastníků z 27 zemí. Při posledním rozlučkovém večeru  poznáváme, že nejmladším účastníkem byl tříletý černoušek Nuri ze Švédska a nejstarší účastnicí 84 letá elegantní Španělka Dolores Godoy Rotllens. Odměněna je i rodina, která se dostavila s největším počtem členů – rodiče se čtyřmi dětmi ze Slovenska a ten, kdo přijel z nejvzdálenějšího místa.. Víc než 8000 km překonal účastník z Koreje.

Ráno odcházíme asi do deseti různých tříd. V té s číslem 7, kam chodím já s Kati, je vždy nejveseleji. Jsou v ní „žáci a žákyně“ z Baskicka, Čech, Francie, Kanady, Koreje, Německa, Polska, Rakouska, Ruska,  Slovenska, Španělska, Švédska a Ukrajiny. To je při počtu 24 žáků dost velký počet národností. Pan učitel Tom Morley je z Anglie  a žije ve Francii.Učí pět jazyků a domluví se mnoha dalšími. Dovede žertovně vysvětlovat učivo, má spadeno na Němce a Francouze, když nevyslovují jasně samohlásky. V tom případě ukazuje rukama u hlavy „oslí uši“ a žáci se hned snaží o nápravu.V esperantu má koncovku pouze 4. pád. Při zapomenuté koncovce máme dupnout i když se splete on. Tvrdí, že je dobré dělat chyby, aby bylo co napravovat. Mně silně připomíná Mr Beena, jen začne něco vysvětlovat. Jinde je ticho a klid, u nás vždy hodně veselo, že k nám z jiných tříd chodí nakukovat.

Hned první den tj. v sobotu po obědě jde většina účastníků SES  poznávat město Martin, velmi důležité v historii Slovenska. Byla zde založena Matice slovenská, je zde Slovenská  národní knihovna, Slovenský národní hřbitov, Muzeum národního malíře Martina Benky, který byl aktivním esperantistou. Vše procházíme a pak jedeme autobusy do skansenu Múzeum  slovenskej dediny. Škoda, že na prohlídku vesnických staveb ze čtyř regiónů a krásného dřevěného kostelíka zbývá málo času. Někdo si proto do skansenu zašel ještě sám. Večer hraje na harmoniku otec v kroji a jeho malá dcerka moc pěkně zpívá. Pak ještě slyšíme nádherný koncert muže s houslemi a ženy s harmonikou. Následuje vyprávění o včelách a vzniku medoviny, pak ochutnávka medového i normálního vína..

I v dalších dnech pokračuje dopoledne učení, odpoledne poznávací výlety a večer koncerty. Lidé tak poznávají oravský hrad, starou železnici, Kremnici doly, mincovnu..
Výjimku tvoří úterý. Výlet je celodenní. Zdatnější jedou do Tater, méně zdatní si vybírají zámek Bojnice, známý festivalem duchů, a zoologickou zahradu.Odjíždí asi polovina účastníků. Pro ty, co neodjeli, zůstává dost zábavy.Taky jsem chtěla přispět s Kati k zábavě dětí. V pondělí večer hbitě kreslím a píši plakátek. V úterý přišlo jen kolem 20 lidí. Trochu mne to udivilo.Když jsem večer plakátek sundávala, teprve jsem pochopila. Pozvala jsem je totiž na středu. Celodenní výlety při kongresech a esperantských  setkáních obvykle bývají ve středu.

Kati si zacvičila ještě ve třídě a s dětmi o přestávkách. Týden esperantského studia rychle a velmi příjemně utekl. K domovu s námi v sobotu odjížděli francouzští manželé, aby obdivovali Litomyšl  a Muzeum esperanta ve Svitavách. Nechcete se účastnit SES příští rok? Bude opět na Slovensku v Nitře a možná i jinde ve světě.


Polské děti u nás




14. - 17. 6. 2013 
Česká Třebová, Svitavy, Opatovec


FOTOGALERIE



V pátek odpoledne očekávaly děti z AMIKECA  přátele z Polska. Mikrobusem přijelo 12 dětí se dvěma učitelkami –Teresou a Elou. Pro nesnáze s dopravou nemohli naši hosté bydlet v Opatovci. Šest si jich rozebraly dívky z České Třebové a okolí, šest s Elou spalo na faře. Na kamarádku Zuzku z Rybnika se nejvíc těšila Andrejka. Aby měla radost ještě větší, dostala dokonce Zuzky dvě. Nakonec se s nimi ani nesetkala, protože zrovna pobývala v nemocnici a Zuzky se musely spokojit s její starší sestrou Katkou.

V sobotu jsme jeli vlakem na Dětský esperantský den do Svitav. Od Brna na něj přijeli naši známí z Ratíškovic  - Jana Melichárková se 4 dětmi. Cestou z nádraží  k Muzeu Esperanta jsme se zastavili u obou esperantských stromů a esperantského kamene. V muzeu bylo naco se dívat. Před týdnem byla zahájena výstava ESPERANTO A MÚZY. Jsou tam shromážděna výtvarná a literární díla, různé výrobky i fotografie esperantistů a věci k esperantu se vztahující. Vitríny a zdi na vše nestačí , návštěvník může listovat v sešitech, prohlížet obrázky a číst básně či prózu.

Museli jsme pospíchat do školy naproti plaveckému bazénu, děti tam čekal bohatý program. Opatovecké děti na něj přivezla jedna obětavá maminka, která se „utrhla“ od sušení sena. Žák školy nejrychlejší v překonávání překážek připravených pro výcvik vojáků ukázal dětem, jak překážky zdolávat. Vyzkoušeli si to všichni a soutěžili – co nezdolali, to vynechali. Vítězka republiky ve střelbě zase děti provedla výstavou zbraní a ukázala, jak střílet. Střílení vleže z laserové pušky na terč si zkusili všichni. Po obědě v restauraci Astra ještě následovala prohlídka školy, zvlášť výstavky s výrobky členů kroužku Ferda Mravenec. Když výrobky děti zkoušely, raději jsme s Katinkou odešly, hodně výrobků bylo z okruhu řehtaček a píšťalek. Děti si pak ještě zahrály vybíjenou, florbal…Soutěžily, získaly odměny. Jen na soutěže v esperantu a na občerstvení už nezbylo mnoho času. Děti by rády ještě zůstaly v parku u školy, který je otevřen veřejnosti a má pro děti mnoho lákadel, ale vlak nečeká…

V neděli dopoledne se naši hosté účastnili mše svaté a prvního svatého přijímání deseti dětí ze zdejší farnosti. Velmi se jim slavnost líbila. Asi v jedenáct hodin jsme navštívili Městské muzeum. I to se jim líbilo a zvlášť je okouzlil oddíl vlakové dopravy v době počátku železnice a jezdící vláček. Trochu náročné bylo srovnat v jednom pokoji na oběd 12 dětí a 3 dospělé, ale Teresa je dobrá kuchařka i organizátor./ Dosud jsem ovšem „nedohledala“ všechno  nádobí a některé potraviny/. V 15 hodin jsme už byli u krytého bazénu. Tam nás už čekala naše děvčata. Polské děti při své návštěvě nikdy nevynechají bazén. Je u nich v oblibě pro tobogán. Myslím, že tobogán využívaly celé tři hodiny. Cestou od bazénu jsme „vyzkoušely“ hřiště pod Jelenicí i v Javorce. Tam jsme nakoukli také k našemu esperantskému stromu a kameni.

Přišel poslední den návštěvy- pondělí. Do Opatovce se dopoledne dostaneme jen autobusem jedoucím do Svitav před devátou hodinou. Každý vleče zavazadlo, ale počítáme s tím, že autobus bývá skoro prázdný. Prostor uprostřed docela zaplníme zavazadly. Tentokrát cestou přibudou dva kočárky a hned je postaráno o vzpěračské výkony. Konečně jsme v Opatovci. Ve škole čeká osvěžení, děti z opatovecké školy a polské děti si navzájem ukazují, co umějí. Do programu je zařazena i Kati, dostává rozkazy od „svých“ opatoveckých velitelů a pak zkoušejí povely i polské děti. Postupně jdou děti k obědu a ještě se po něm dávají do společné hry. Nikomu se moc se hrou končit nechce, když se před školu ukázal polský mikrobus.
Teresa všechny zve na příští rok k nim, loučíme se, máváme. 



 

Ratíškovice 2013






24. - 26. 5. 2013 
Ratíškovice

Zdenka, Andrea, Terezka, Vítek, Matěj, Honza

FOTOGALERIE


 
Na pozvání paní učitelky J. Melichárkové a dětí, které učí v Ratíškovicích  esperanto, jsme jeli naše přátele navštívit. Nebylo nás mnoho: Andrea a Terezka ze 3. třídy, Vítek a Matěj ze 2. třídy, Honzík z  9.třídy a já, jejich vedoucí. Vyjížděli jsme v pátek  24.5. z Č.Třebové. Na zastávce autobusu  v Ratíškovicích nás už očekávali naši přátelé a „rozebrali“ si nás. Další den – sobota – měl přes deštivé počasí velmi pestrý program. Ráno nás autobus zavezl do blízkých Milotic.Tam mají v zámku půjčovnu dobových kostýmů všech velikostí od nejmenších dětských po největší velikosti pánské a dámské. /Viděla jsem i dámu mé šíře oděnou v nádherné róbě./ Naše dívenky v krinolínách a s vějíři se cítily velice dobře, hoši jako šlechtici ze 17. či 18. století měli velkou chuť bojovat mečíky. Každý na sebe ohromeně koukal do zrcadla a toužil pochlubit se doma fotografií. Vytrvale pršelo. Mohli jsme se však projít pod zámeckými arkádami a v blízké oranžerii, do parku se jít nedalo.

V turistické odpočívárně vytvořené z bývalé zámecké kuchyně byla možnost posvačit a pak jsme šli na prohlídku zámku. Líbily se nám pokoje zařízené tak, jak je měli upravené poslední majitelé zámku z rodu Seilern- Aspang. Předešel nás tam velký průvod dětí různého věku, které se oblečené do dobových kostýmů přišly poklonit „paní hraběnce“ a zatančit jí menuet. Po prohlídce se naše děti i přes déšť hbitě prošly parkem a náš program pokračoval v přilehlé konírně. Tam byla regionální výstava a možnost různých zajímavých činností pro návštěvníky, zvlášť pro děti. Mohly poznávat zaniklá řemesla, různé druhy dřeva, bylinky, mohly zkusit tkát, malovat na sklo i dřevo, vařit povidla, mlít kukuřičnou mouku…Autobus zpět jsme sotva chytili a ještě se podařilo jednomu hošíkovi nechat na výstavě deštník. Odpolední program pokračoval na drezíně v Ratíškovicích. Hoši i děvčata pěkně šlapali ba i tlačili, aby poznali obtíže pohybu drezíny vlastními silami. Poznali jsme hezkou přírodu okolo kolejí, stačili se podívat k pomníčku parašutistické skupiny….
Pak děti zatoužily po koupání v krytém bazénu. Našim scházely plavky, ale obětaví přátelé všem zájemcům půjčili.

V neděli v 9.30 začínaly pro děti ve škole hry, soutěže a scénky. Ukázalo se, že ratíškovické děti více z esperanta vědí a my musíme přidat v píli. Přesto si i moje děti domů odvážejí různé ceny a těšíme se na další setkání.