Rybnik, Polsko
V loňském roce jsme v České Třebové přivítali esperantské děti z Polska, letos je do Rybnika /mnohem většího než je náš u České Třebové/ jedeme navštívit my. Copak nás tam asi čeká? Přijíždíme v pátek k večeru, patrně brzy porozebrání dětí do rodin půjdeme spát. Ale kdepak! Žáci šestých tříd se tu právě dnes loučí se školou. Szymon a Kasja vzali na oslavu do školy naše děvčata. Všude ve škole zní hudba, děti na chodbách tancují. Učitelský sbor i hosté dostali od dětí rudé růže.
V sobotu ráno se sejdeme u školy. Autobus nás veze k Bukové hoře vysoké 418 m, přes hodinu cesty vzdálené. Buková hora /Góra Bucze/ na úpatí Slezkých Beskyd má zvláštní podloží /lupek, vápenec/ a tak se zde vyskytují rostliny a živočichové, které uvidíte v Alpách. Jdeme naučnou stezkou, průvodkyně nám ukazuje rostliny a stromy a poutavě o nich vypravuje. Ve velkém vedru panujícím na slunci je cesta lesem příjemná, do bahna po předchozích deštích zapadáme jen občas a s komáry bojujeme statečně. Oběd v chladu restaurace děti nadchne. Pak je čeká jízda na koni a ukázka péče o něj. Koník není zničen hlazením tolika rukou a tváří se spokojeně. Odjíždíme autobusem do nedalekého rekreačního místa Brenna, kterým protéká stejnojmenná říčka. Těch atrakcí na útratu tady! Na děti však čeká projížďka vozem tsženým silnými koňmi po okolí. Po návratu je zláká říčka. Všichni se osvěžují čistou vodou, jeden polský hošík tak pilně, že si musí sušit všechno oblečení.
Nedělní dopoledne prožily naše dívenky v polských rodinách různě. V kostele, v zoo, na koupališti....Od 15 hodin si společně prohlížíme město, které zrovna slaví výročí založení. Na město se díváme i shora, jsme na rovné střeše obchodního domu. Pak obdivujeme opravenou katedrálu. Potom spěcháme na zahrádku paní učitelky Teresy. Bouřka se vyřádila v noci a teď je hezky. Pořádá se tedy vytoužené grilování. Při něm se zpívá, děti si hrají a nikomu kromě naší Adélky se nechce spát. V pondělí se nám mohou polské děti věnovat a přijít do školy až na 9 hodin. Jdeme do třídy paní učitelky Teresy. Je na ní polsky a esperantem napsáno, že je to esperantská třída 3.A. Teresa žáky od první třídy učí po dvou hodinách esperanta týdně, jsou zařazeny v normálním rozvrhu. /Potichu jí tyhle možnosti závidím./ Děti již dobře esperantu rozumí, ačkoliv ve třídě je jen polovina dětí normálních a polovina je jich postižených. Okolo dveří si každý může přečíst, kterých programů se třída účastní a s kým si dopisuje. V rámci projektu Komenius spolupracuje tahle škola již druhý rok s podobně zaměřenými školami ve Francii, Maďarsku a Bulharsku. Bez podpory jakéhokoliv programu trvá spolupráce třebovského kroužku s Teresou víc než pět let.
Ve třídě si polské a české děti navzájem ukazují, co dovedou, soutěží, učí se hry a písničky. Než se nadějeme je poledne. Oběd ve školní jídelně našim dětem chutná a pak se už musíme vydat na nádraží.
Za rok na shledanou u nás!
