Brno - Vídeň - Peresztég
Zdenka, Lída, Šárka, Klára, Ivetka, Tereza, Hanka, Gábi
FOTOGALERIE
Na pozvání P. Lájoše Kóbora se vydala skupinka děvčat – esperantistek – do Maďarska 9. června 2000. Některé děvy nám onemocněly, jelo tedy jen 6 děvčat.
Ve čtvrtek jsme si prohlédly trochu Brno, v pátek Vídeň. Tam nás na autobusovém nádraží čekali Čechovi, kteří se ujali našich početných zavazadel, a my se mohly toulat Vídní bez zátěže. V horku, které panovalo, to byla velká pomoc. Zavazadla nám přivezli k večeru na vlakové nádraží. My jsme pak pokračovaly do Soproně. Tam nás již P. Lájoš čekal. Ve vesnici Peresztegu jsme se na faře rychle zabydlely. Byla zrovna naproti kostelu. Zjeho věže lítali večer farní zahradou netopýři.
V neděli nás zval P. Lájoš na mši svatou v 10 hodin, že bude velká sláva. Křtil malého Silvestra a jeho bratříček i dvě sestry ministrovali. Na nedělní odpoledne jsme měly naplánováno secvičení tanečního a hereckého programu, protože děvčata jsou z různých míst a nikdy všechny spolu netancovaly a nehrály. Klárka, Šárka a Ivetka jsou z České Třebové, Terezka, Hanička a Gábinka z Brandýsa nad Orlicí. Ale P. Lájoš nás zavezl odpoledne do Nagycenku, kde je muzeum, zámek a hrobka Istvána Széchenyiho. Také kostel založený rodinou Széchenyi jsme si prohlédly, vše bylo pro nás velmi zajímavé, ale cvičit se muselo pak pozdě do večera.
V pondělí přede mší svatou v 10 hodin (v 8 hodin bývá v sousedním Nagycenku) zahrály dívky v kostele pantomimu o Dobru a Zlu. Bylo jich málo, musely si „vypůjčit“ maďarské děti, které okrádaly o míč a ještě i já jsem předváděla týraného koně a okradeného fotografa. Při odchodu z kostela mne pak jedna paní hladila. Snažila se mi něco maďarsky povědět, ale bez P. Lájoše jako překadatele byla její snaha marná. Tak nevím, jestli mi vyjadřovala soucit jako týranému koni, či obdiv naší skupině.
Odpoledne jsme v kulturním domě s nápisem Faluház předvedly další program: tance, zvyky, pohádky a vyprávění překládané P. Lájošem z esperant do maďarštiny. Také jeho žačky nás překvapily esperantskou písničkou. Nakonec jsme rozdaly vlastnoručně napečené perníčky. A hned přišly dvě divačky s prosbou o recept.
V úterý nás vzal P. Lájoš na výlet do Gyoru a Pannonhalmy, kláštera na kopci. Má pro maďary význam asi jako pro nás Velehrad. P. Lájoš tam i v Gyoru studoval a vyprávěl plno úsměvných historek, ale také vážné příběhy. Zavedl nás do katedrály k hrobu biskupa hraběte Vilmos Apor, o jehož blahořečení se jedná. Na konci války bránil ženy a dívky před zneuctěním ruskými důstojníky a byl jedním z nich zastřelen. Když umíral, odpouštěl a žehnal jim.
Ve středu jsme cestovaly do Soproně. Tam jsme vystupovaly dopoledne na církevní škole a odpoledne měly možnost navštívit kamenolom či jezero.
Ve čtvrtek jsme se vracely domů, plny zážitků a vzpomínaly na obětavost a laskavost P. Lájoše.
Ve čtvrtek jsme si prohlédly trochu Brno, v pátek Vídeň. Tam nás na autobusovém nádraží čekali Čechovi, kteří se ujali našich početných zavazadel, a my se mohly toulat Vídní bez zátěže. V horku, které panovalo, to byla velká pomoc. Zavazadla nám přivezli k večeru na vlakové nádraží. My jsme pak pokračovaly do Soproně. Tam nás již P. Lájoš čekal. Ve vesnici Peresztegu jsme se na faře rychle zabydlely. Byla zrovna naproti kostelu. Zjeho věže lítali večer farní zahradou netopýři.
V neděli nás zval P. Lájoš na mši svatou v 10 hodin, že bude velká sláva. Křtil malého Silvestra a jeho bratříček i dvě sestry ministrovali. Na nedělní odpoledne jsme měly naplánováno secvičení tanečního a hereckého programu, protože děvčata jsou z různých míst a nikdy všechny spolu netancovaly a nehrály. Klárka, Šárka a Ivetka jsou z České Třebové, Terezka, Hanička a Gábinka z Brandýsa nad Orlicí. Ale P. Lájoš nás zavezl odpoledne do Nagycenku, kde je muzeum, zámek a hrobka Istvána Széchenyiho. Také kostel založený rodinou Széchenyi jsme si prohlédly, vše bylo pro nás velmi zajímavé, ale cvičit se muselo pak pozdě do večera.
V pondělí přede mší svatou v 10 hodin (v 8 hodin bývá v sousedním Nagycenku) zahrály dívky v kostele pantomimu o Dobru a Zlu. Bylo jich málo, musely si „vypůjčit“ maďarské děti, které okrádaly o míč a ještě i já jsem předváděla týraného koně a okradeného fotografa. Při odchodu z kostela mne pak jedna paní hladila. Snažila se mi něco maďarsky povědět, ale bez P. Lájoše jako překadatele byla její snaha marná. Tak nevím, jestli mi vyjadřovala soucit jako týranému koni, či obdiv naší skupině.
Odpoledne jsme v kulturním domě s nápisem Faluház předvedly další program: tance, zvyky, pohádky a vyprávění překládané P. Lájošem z esperant do maďarštiny. Také jeho žačky nás překvapily esperantskou písničkou. Nakonec jsme rozdaly vlastnoručně napečené perníčky. A hned přišly dvě divačky s prosbou o recept.
V úterý nás vzal P. Lájoš na výlet do Gyoru a Pannonhalmy, kláštera na kopci. Má pro maďary význam asi jako pro nás Velehrad. P. Lájoš tam i v Gyoru studoval a vyprávěl plno úsměvných historek, ale také vážné příběhy. Zavedl nás do katedrály k hrobu biskupa hraběte Vilmos Apor, o jehož blahořečení se jedná. Na konci války bránil ženy a dívky před zneuctěním ruskými důstojníky a byl jedním z nich zastřelen. Když umíral, odpouštěl a žehnal jim.
Ve středu jsme cestovaly do Soproně. Tam jsme vystupovaly dopoledne na církevní škole a odpoledne měly možnost navštívit kamenolom či jezero.
Ve čtvrtek jsme se vracely domů, plny zážitků a vzpomínaly na obětavost a laskavost P. Lájoše.
