Krakow, Bielsko-Biala
Blížily se volné květnové dny a moje přítelkyně Ela Hazeržlak mne se skupinou dětí pozvala na Esperantský kulturní festival v Krakově. V rámci festivalu byla i návštěva solných dolů ve Veličce, což nás silně lákalo. Děti byly po návštěvě Gresillonu v minulém roce nadšeny tím, jak se jim dařilo dorozumívat se esperantem a chtěly jet všechny. Jenže Venda neměl platný pas, Matouš a Iva onemocněli a Eliška zrovna dělala zkoušku. Zůstalo pět děvčat - Jana, Katka, Šárka, Baruška a Klárka. Na kulturním festivalu jsme chtěly svým vystoupením přispět, proto jsme s sebou měly dost zavazadel s kroji i oblečením na pohádky a scénky. Jeli jsme ve středu 8.5..1996 do Českého Těšína. V Českém Těšíně nás čekala moje sestra Maru, aby nás převedla přes polskou hranici a tak abychom ušetřili značnou sumu za vlak, která by byla mnohem větší , kdybychom přejížděli vlakem přes hranice. Maru měla s sebou malé vnoučky a cesta přes polský Czesin byla dlouhá asi 1a půl km. Jsme rádi, když nastoupíme do vlaku.Vystupujeme v Aleksandrovicích. Zrovna se spustil ohromný liják a začala bouře. Na nástupišti je pouze malý přístřešek. Do něj složíme zavazadla . Hlídají je čtyři dívenky a já s Baruškou , která má pláštěnku, jdeme pátrat po bydlišti Ely. Barunce teče do bot, mně se obrací deštník. V ulici Podchorazych je kupa věžáků, Ela se usídlila až v posledním. Šťastně jsme ji našly. Pro zavazadla jede Elin soused. Našim děvčatům se dobře jde, zrovna neprší. Ela nás ubytuje ve své maličké garsonce. Zanedlouho jdeme na autobus a jedeme do esperantského klubu na opačném konci města. Tam pobesedujeme s jeho členy a neodmítneme pekáč buchet, který nám připravila další moje přítelkyně Boženka Gierula. Večer ještě návštěva ochotného Elina souseda a jeho rodiny a pak už zaléháme, kam se sedmi lidem v malé garsonce dá.
Čtvrtek
Čtvrtek 9.5. Šárka, Klárka a Jana vstávají až začne Ela nabízet snídani. Je snaživá kuchařka, upekla pro nás nesladkou buchtu a připravila polskou zelnou specialitu „bigoš.“ Začali jsme s pilným nacvičováním scének a pohádek, sem tam se v tom malém prostoru něco porazilo či rozbilo. Počasí nám nepřálo, sen o tom, že navštívíme Beskydy, se rozplynul. Byla hustá mlha a občas pršelo. Zdolaly jsme v poledne bigoš a vyrazily do centra. Prohlédly jsme dva kostely, vyslechly od Ely historii o vzniku města Bělsko –Bialá a dívenky důkladně prošmejdily obchodní dům. Déšť zesílil a začal nás nemilosrdně pronásledovat. Byl tak silný, že jsme se dlouho musely schovávat na zastávce autobusu. Přesto jsme stihly májovou a mši sv., Barunka měla v kostele boty vycpány toaletním papírem, aby vyschly. Proti chladu si nohy strčila do mojí tašky. Z kostela jsme se přesunuly konečně k Ele. Ta nás rozehřívala horkým kakaem a prováděla nám všem masáž. Uléhaly jsme brzy. Další den měl být budíček v pět hodin.
Pátek
Pátek 10.5. byl ze všech prožitých dnů ten „nejlepší“. Budík v pět hodin, nesnadné vstávání a balení. K našim zavazadlům přibyla ještě dvě Elina a taška se zbytkem buchty. Ela zatelefonovala pro taxikáře. Ten se nejdřív lekl a protestoval. Ale pak jela jen zavazadla, Katka a já. Další členky skupiny s Elou cestovaly autobusem. Na nádraží se k nám přidala skupina polských děvčat s vedoucí. Byl to pěvecký sbor , zpívaly v krakovských krojích. Takže i ony vlastnily dost zavazadel. Nastalo cestování. Na povel Ely jsme se vyřítily z vlaku tři stanice před Krakovem a měly co dělat, abychom zase zdárně nastoupily. Opět začalo pěkně pršet. Nikdo pořádně nevěděl, kde je škola, do níž máme dorazit. Jely jsme tramvají, pak bloumaly ještě dost dlouho se zavazadly městem, než jsme našly starou školu.. Dostaly jsme se tam ne v deset, ale před polednem. Za šatnu nám vykázali mrňavou třídu udělanou z části chodby a nacpanou lavicemi. Tam se musela vejít všechna zavazadla, 5 českých děvčat, 7 polských děvčat a tři dospělé ženy. A ještě se tam převlékat. Polské dívky se převlékaly jen jednou – do krojů. Naše mockrát, podle scének a pohádek, ve kterých hrály. Tahle “šatna“ byla v přízemí, scéna v prvním patře v opačném křídle školy. O přestávkách jsme se musely prodírat davy žáků proudících po chodbách. A obecenstvo, které dlouho čekalo? Asi 15 starších esperantistů a jedna třída, která se začala esperanto učit. Vystoupení začaly polské dívenky. Moc hezky zpívaly . Pak hrály naše dívky. Musela jsem vypomáhat pro nedostatek herců a vystupovala jsem i v roli prasete. Najednou pořadatelé zjistili, že je třeba ukončit program a obdarovat účinkující. Napůl ustrojeni jsme vypadali velmi efektně, když nám předávali dárky.. Já jsem zrovna na sobě měla jen nějakou spodničku od kroje.
Ve škole nás pozvali na čaj, i když jsem chtěla ve školní jídelně zaplatit oběd, protože jsme už všechny měly velký hlad a zásoby nám došly. Prý to není možné ani aby nám dali jen rajskou omáčku s těstovinami bez masa. Tak jsme smutně koukaly na obědvající žáky školy a polykaly slaďoučký čaj.
Ve tři hodiny jsme měly být u kulturního domu. Tentokrát jsme měly zpoždění jen hodinu a ještě jsme cestou našly vegetariánskou restauraci, kde se dívenky konečně najedly. Zpoždění bylo tentokrát jen jedna hodina.
Přišly jsme na přednášku, po ní následovaly esperantské vtipy, ne zrovna vhodné pro děti. Jedna esperantistka mne těšila, že děti jim nerozumějí. Musela jsem jí oponovat, že moje děti dost esperanto umějí. A tak jsme raději odešly a věnovaly se krakovským památkám. Zjišťuji možnost odjezdu. Příplatek na IC vlak je velký, /1800Kč/ nemám na něj, musím najít jiné řešení. Pojedeme osobním vlakem, bude třeba vyjet kolem osmé hodiny . Ale ouha! Spíme ve škole a tu přijdou otevřít až v devět hodin ! Co tedy, vrátit se o den dřív? Ale chtěli jsme navštívit solné doly. Dozvídám se, že se tam nepojede. Tak oželíme sobotní program a odjedeme už v sobotu.
Jdeme do školy. Barunka a Klárka jsou v obklíčení polských děvčat. Baví se však polsko-česky, ne esperantem. Polské dívenky uměly v esperantu pouze ty písničky, které zpívaly. Rozložíme se po podlaze velké třídy, je nabízený čaj „herbátka“ a máme možnost se i umýt. Usínáme.
Sobota
Sobota 11.5. Naše dívenky nemohly dlouho usnout a ještě je pronásledovaly divoké sny. Katka hovořila i ve snu esperantem, Barunka zápasila se zlými mocnostmi až se dostala ze spacího pytle a Klárka i s ním se ocitla pod lavicemi. Zato polské dívenky spaly dobře a švitořily již od šesti hodin. Ela chtěla hbitě uvařit polskou pochoutku – čaj zvaný herbátka – ale konvice zrovna přestala fungovat. Ela svůj plán nevzdala. Přinesla svůj vařívý minišálek a postupně v něm všem čaj uvařila. Naše dívenky počítaly modřiny, které při pátečním vystoupení na kluzkém jevišti získaly. Pak jsme sbalily a šly na nádraží. Nevěděly jsme, kdy nám co pojede., Polské dívenky nám s odnešením nějakých zavazadel. pomohly a šly na nádraží čekat ještě dvě zpěvačky. Ela se mnou pak vystála frontu na informace i jízdenky. Měly jsme ještě čas , rády bychom daly zavazadla do úschovny. Ale cena za jedno byla 250 zlotých. Násobeno počtem našich zavazadel ….byly bychom na mizině.
Ela se s námi kvapně rozloučila. Spěchala i s polskými dívenkami a jejich vedoucí na pokračování „Kulturního esperantského festivalu“. Katka se nabídla, že bude zavazadla hlídat. Obložily jsme ji zavazadly a spěchaly jsme na oběd do nám již známého WEGA BARU. Dříve jsme se smály, jak Ela při jeho hledání bloudila a teď se nám nevedlo líp. Bylo po desáté a my byly prvními hosty. Moc jsme si pochutnaly na „nalešnicích“ a jednu porci vzaly naší hlídačce. Službu jsem převzala já a děvčata obhlížela nádraží, ba holdovala i hazardu u automatu. Ve 12.40 jsme nasedly do vlaku, který nás měl po trojím přesedání dovézt do Zebrzedovic. Ve vlaku nám ochotný průvodčí poradil, ať nikde nepřestupujeme, že nás vlak zaveze až do Zebrzedovic, což se opravdu stalo. Vzhledem k počtu našich zavazadel nás to převelice potěšilo. Po vystoupení jsme se posilnily chlebem s paštikou a chtěly přejít hranici. Jenže tady se přes ni nedalo přejít, jen jet autobusem a to do Czesyna. Tam poslední vlak do Českého Těšína odjel, za hodinu odjížděl vlak do Havířova. V Havířově jsme byly po osmé večer. Doma nás nikdo nás nečekal , měly jsme přijet až další den., cestování v noci se mi moc nezamlouvalo. Tak jsem děvčata nechala na nádraží a rozjela se k sestře Maru , zjistit, zda je doma. Byla doma a byla ochotná nás nechat přenocovat. Tak jsme se u ní usídlily.
Neděle
Neděle 12.5. Jen Katka a Šárka chtěly ráno jít do kostela. Společně jsme šly ke kostelu v mírném deštíku. Maru nám chystala k obědu kuře a přemlouvala nás, ať jedeme až ve 14 hodin, že jede „Košičan“ z Havířova přímo do České Třebové. Přemlouvala marně. Dívky se moc těšily na jízdu vlakem EUROCITY, i když krátkou. Výsledek : a/obědvaly jsme již v 11 hodin nedopečené kuře a Jana s Klárkou vzaly dohromady snídani a oběd.
b/přesedaly jsme v Ostravě – Svinově a ještě v Přerově
c/ ve vlaku EUROCITY jsme pobyly necelou hodinku, ale dívenky vyzkoušely všechno. – boční stolečky, vytahování sedadel, zjistily jak vypadá jídelní vůz i WC.
Domů jsme se v pohodě dostaly a návštěva „Mezinárodního esperantského kulturního festivalu“ v Krakově nás neodradila od dalších cest.
Čtvrtek
Čtvrtek 9.5. Šárka, Klárka a Jana vstávají až začne Ela nabízet snídani. Je snaživá kuchařka, upekla pro nás nesladkou buchtu a připravila polskou zelnou specialitu „bigoš.“ Začali jsme s pilným nacvičováním scének a pohádek, sem tam se v tom malém prostoru něco porazilo či rozbilo. Počasí nám nepřálo, sen o tom, že navštívíme Beskydy, se rozplynul. Byla hustá mlha a občas pršelo. Zdolaly jsme v poledne bigoš a vyrazily do centra. Prohlédly jsme dva kostely, vyslechly od Ely historii o vzniku města Bělsko –Bialá a dívenky důkladně prošmejdily obchodní dům. Déšť zesílil a začal nás nemilosrdně pronásledovat. Byl tak silný, že jsme se dlouho musely schovávat na zastávce autobusu. Přesto jsme stihly májovou a mši sv., Barunka měla v kostele boty vycpány toaletním papírem, aby vyschly. Proti chladu si nohy strčila do mojí tašky. Z kostela jsme se přesunuly konečně k Ele. Ta nás rozehřívala horkým kakaem a prováděla nám všem masáž. Uléhaly jsme brzy. Další den měl být budíček v pět hodin.
Pátek
Pátek 10.5. byl ze všech prožitých dnů ten „nejlepší“. Budík v pět hodin, nesnadné vstávání a balení. K našim zavazadlům přibyla ještě dvě Elina a taška se zbytkem buchty. Ela zatelefonovala pro taxikáře. Ten se nejdřív lekl a protestoval. Ale pak jela jen zavazadla, Katka a já. Další členky skupiny s Elou cestovaly autobusem. Na nádraží se k nám přidala skupina polských děvčat s vedoucí. Byl to pěvecký sbor , zpívaly v krakovských krojích. Takže i ony vlastnily dost zavazadel. Nastalo cestování. Na povel Ely jsme se vyřítily z vlaku tři stanice před Krakovem a měly co dělat, abychom zase zdárně nastoupily. Opět začalo pěkně pršet. Nikdo pořádně nevěděl, kde je škola, do níž máme dorazit. Jely jsme tramvají, pak bloumaly ještě dost dlouho se zavazadly městem, než jsme našly starou školu.. Dostaly jsme se tam ne v deset, ale před polednem. Za šatnu nám vykázali mrňavou třídu udělanou z části chodby a nacpanou lavicemi. Tam se musela vejít všechna zavazadla, 5 českých děvčat, 7 polských děvčat a tři dospělé ženy. A ještě se tam převlékat. Polské dívky se převlékaly jen jednou – do krojů. Naše mockrát, podle scének a pohádek, ve kterých hrály. Tahle “šatna“ byla v přízemí, scéna v prvním patře v opačném křídle školy. O přestávkách jsme se musely prodírat davy žáků proudících po chodbách. A obecenstvo, které dlouho čekalo? Asi 15 starších esperantistů a jedna třída, která se začala esperanto učit. Vystoupení začaly polské dívenky. Moc hezky zpívaly . Pak hrály naše dívky. Musela jsem vypomáhat pro nedostatek herců a vystupovala jsem i v roli prasete. Najednou pořadatelé zjistili, že je třeba ukončit program a obdarovat účinkující. Napůl ustrojeni jsme vypadali velmi efektně, když nám předávali dárky.. Já jsem zrovna na sobě měla jen nějakou spodničku od kroje.
Ve škole nás pozvali na čaj, i když jsem chtěla ve školní jídelně zaplatit oběd, protože jsme už všechny měly velký hlad a zásoby nám došly. Prý to není možné ani aby nám dali jen rajskou omáčku s těstovinami bez masa. Tak jsme smutně koukaly na obědvající žáky školy a polykaly slaďoučký čaj.
Ve tři hodiny jsme měly být u kulturního domu. Tentokrát jsme měly zpoždění jen hodinu a ještě jsme cestou našly vegetariánskou restauraci, kde se dívenky konečně najedly. Zpoždění bylo tentokrát jen jedna hodina.
Přišly jsme na přednášku, po ní následovaly esperantské vtipy, ne zrovna vhodné pro děti. Jedna esperantistka mne těšila, že děti jim nerozumějí. Musela jsem jí oponovat, že moje děti dost esperanto umějí. A tak jsme raději odešly a věnovaly se krakovským památkám. Zjišťuji možnost odjezdu. Příplatek na IC vlak je velký, /1800Kč/ nemám na něj, musím najít jiné řešení. Pojedeme osobním vlakem, bude třeba vyjet kolem osmé hodiny . Ale ouha! Spíme ve škole a tu přijdou otevřít až v devět hodin ! Co tedy, vrátit se o den dřív? Ale chtěli jsme navštívit solné doly. Dozvídám se, že se tam nepojede. Tak oželíme sobotní program a odjedeme už v sobotu.
Jdeme do školy. Barunka a Klárka jsou v obklíčení polských děvčat. Baví se však polsko-česky, ne esperantem. Polské dívenky uměly v esperantu pouze ty písničky, které zpívaly. Rozložíme se po podlaze velké třídy, je nabízený čaj „herbátka“ a máme možnost se i umýt. Usínáme.
Sobota
Sobota 11.5. Naše dívenky nemohly dlouho usnout a ještě je pronásledovaly divoké sny. Katka hovořila i ve snu esperantem, Barunka zápasila se zlými mocnostmi až se dostala ze spacího pytle a Klárka i s ním se ocitla pod lavicemi. Zato polské dívenky spaly dobře a švitořily již od šesti hodin. Ela chtěla hbitě uvařit polskou pochoutku – čaj zvaný herbátka – ale konvice zrovna přestala fungovat. Ela svůj plán nevzdala. Přinesla svůj vařívý minišálek a postupně v něm všem čaj uvařila. Naše dívenky počítaly modřiny, které při pátečním vystoupení na kluzkém jevišti získaly. Pak jsme sbalily a šly na nádraží. Nevěděly jsme, kdy nám co pojede., Polské dívenky nám s odnešením nějakých zavazadel. pomohly a šly na nádraží čekat ještě dvě zpěvačky. Ela se mnou pak vystála frontu na informace i jízdenky. Měly jsme ještě čas , rády bychom daly zavazadla do úschovny. Ale cena za jedno byla 250 zlotých. Násobeno počtem našich zavazadel ….byly bychom na mizině.
Ela se s námi kvapně rozloučila. Spěchala i s polskými dívenkami a jejich vedoucí na pokračování „Kulturního esperantského festivalu“. Katka se nabídla, že bude zavazadla hlídat. Obložily jsme ji zavazadly a spěchaly jsme na oběd do nám již známého WEGA BARU. Dříve jsme se smály, jak Ela při jeho hledání bloudila a teď se nám nevedlo líp. Bylo po desáté a my byly prvními hosty. Moc jsme si pochutnaly na „nalešnicích“ a jednu porci vzaly naší hlídačce. Službu jsem převzala já a děvčata obhlížela nádraží, ba holdovala i hazardu u automatu. Ve 12.40 jsme nasedly do vlaku, který nás měl po trojím přesedání dovézt do Zebrzedovic. Ve vlaku nám ochotný průvodčí poradil, ať nikde nepřestupujeme, že nás vlak zaveze až do Zebrzedovic, což se opravdu stalo. Vzhledem k počtu našich zavazadel nás to převelice potěšilo. Po vystoupení jsme se posilnily chlebem s paštikou a chtěly přejít hranici. Jenže tady se přes ni nedalo přejít, jen jet autobusem a to do Czesyna. Tam poslední vlak do Českého Těšína odjel, za hodinu odjížděl vlak do Havířova. V Havířově jsme byly po osmé večer. Doma nás nikdo nás nečekal , měly jsme přijet až další den., cestování v noci se mi moc nezamlouvalo. Tak jsem děvčata nechala na nádraží a rozjela se k sestře Maru , zjistit, zda je doma. Byla doma a byla ochotná nás nechat přenocovat. Tak jsme se u ní usídlily.
Neděle
Neděle 12.5. Jen Katka a Šárka chtěly ráno jít do kostela. Společně jsme šly ke kostelu v mírném deštíku. Maru nám chystala k obědu kuře a přemlouvala nás, ať jedeme až ve 14 hodin, že jede „Košičan“ z Havířova přímo do České Třebové. Přemlouvala marně. Dívky se moc těšily na jízdu vlakem EUROCITY, i když krátkou. Výsledek : a/obědvaly jsme již v 11 hodin nedopečené kuře a Jana s Klárkou vzaly dohromady snídani a oběd.
b/přesedaly jsme v Ostravě – Svinově a ještě v Přerově
c/ ve vlaku EUROCITY jsme pobyly necelou hodinku, ale dívenky vyzkoušely všechno. – boční stolečky, vytahování sedadel, zjistily jak vypadá jídelní vůz i WC.
Domů jsme se v pohodě dostaly a návštěva „Mezinárodního esperantského kulturního festivalu“ v Krakově nás neodradila od dalších cest.
