Mirege 2009




22.10. - 1. 11. 2009
Paris - Baugé 

Zdenka, Pavel, Nikola, Kateřina Ch., Kateřina M., Denisa



MIREGE - Hudební mezinárodní setkání esperantské mládeže ve Francii se uskutečnilo ve Francii v Hudebním centru u městečku Baugé. Splnilo naše očekávání. Mělo být setkáním dětí a mládeže ze sedmi zemí a zklamalo nás jen to, že nemohli přijet ze Slovinska pro nemoc a z Itálie, kde nedostali žáci povolení opustit školu. Proto se sešly skupiny jen z pěti zemí: Bulharska, Čech, Francie, Rumunska a Ukrajiny. Bylo nás 34. Ve stejnou dobu byli v Hudebním centru mladí francouzští hudebníci již od 4 let. Celkem se v Hudebním centru sešlo ke stovce lidí.

Cílem MIREGE bylo poznání kultury a zvyků jiných národů Evropy a tomu odpovídal i program. Andre Demarque z Belgie každé dopoledne vyprávěl o životě svého oblíbeného malíře Vincenta Van Gogha a promítal ze své knihy, která byla zajímavá hlavně tím, že v ní měl všechny Vincentovy obrazy pouze na poštovních známkách vydaných v různých zemích. Další částí dopoledního programu byl zpěv vedený Franjo Leveque, která projekt připravila. Nacvičila národní písně z účastnických zemí v esperantu. Odpoledne měli mladí možnost si vybrat z těchto činností: kreslení, hraní scének, tanec, sport, hry. Naše dívenky - dvě Katky, Denisa a Nikola dávaly přednost malování.


Neděle

Každý den se představila některá ze zemí v Modrém kruhovém salonku. Rumunsko to bylo již v neděli, protože spěchali, aby se nezkazil koláč přivezený z jejich země na ochutnání všem. Jejich vedoucí Aurora vypráví nad mapou země o Rumunsku, dívky dramatizují pověst o barvě sněhu a povídají o svém kroji a zvycích.


Pondělí

V pondělí je den Bulharska. Dívky předvádějí velikonoční zvyky, barvení vajec a učí všechny bulharské tance. Dvě z děvčat jsou ve folklorním souboru, je požitek je vidět tančit. Vedoucí skupiny je učitelkou na střední škole, kam děvčata chodí. Často se scházejí, esperanto dobře ovládají.

Před 16 hodinou odcházíme do Baugé na debatu se starostou a zástupkyní departementu. Starostové z bulharského a rumunského města mu dokonce zaslali pozdravné dopisy. Jsou přítomni i obyvatelé Baugé. Z každé země má dotaz zástupce skupiny. Z naší se ptá Denisa na problém nezaměstnanosti v různých zemích EU. Jiný tazatel srovnává kupní sílu v zemích EU pomocí různě veliké makety hamburgeru, rajčete a čokolády.


Úterý

V úterý je Český den. Dívenky vstávají ochotně o hodinu dřív a jdeme si před snídaní do Modrého salonku nacvičovat scénky a tance. Odpoledne nás čeká nemilé překvapení. Český den nebude v Modrém salonku, ale ve třídě. Povídám o České republice, o našem kraji a o našem městě. Pak začínají dívky hrát scénku o vzniku znaku České Třebové. V tom přicházejí malé francouzské děti, asi 20. Není místo, sedají si většinou na zem. V "miniprostoru" před tabulí znovu naše dívky hrají scénku a pak pohádky. Přidáváme "O veliké řepě", ačkoliv jsme s tím nepočítali, aby si mohly malé děti tahat řepu s námi. Pak se musejí převléknout Katky, Denisa a Nikola do krojů a při tanci dávat pozor, aby někoho nepřišláply. Zdobení perníčků, které je také v programu našeho dne, se může dělat jen s těmi, kterým nevadí, že přijdou o přestávku. Stejně je velký zájem, plná taška perníčků rychle mizí a kdekdo je pěkně zalepen od sladké polevy.


Středa

Ve středu odpoledne je "výlet" do Baugé, kde nám umělkyně - iluminátorka - vypráví o zdobení středověkých knih, učí nás míchání přírodních barev s přidáním vejce a děti si vybarvují draka.
Večer je den Francie, ale ti nám dovolí předvést "Štědrý den" - báseň s tanci. Oni sami nám ukazují tanec z Bretaně, odkud pocházejí, a jeden tanec moderní od esperantského skladatele Jomo.


Čtvrtek

Ukrajina má svůj den ve čtvrtek. Děti sehrají pověst o vzniku Kijeva, zazpívají a jejich vedoucí Michal promítá o městě film.

Již od úterka připravujeme v městečku Baugé ve velkém sále výstavu. Každý chce svoji zemi a své město co nejlépe představit. Poslala jsem si už dávno vlajku, mapu, recepty s obrázky přes internet k vedoucí Franjo, protože mne ujistila, že si to mohu vytisknout. Zase nemilé překvapení. Nejde to! Českou vlajku mi nakonec zapůjčí André z Belgie.


Pátek

V pátek odpoledne jdeme zkoušet, večer je společné vystoupení všech obyvatel Hudebního centra. Večer přicházejí obyvatelé Baugé, přijíždějí esperantisté ze široka daleka. I ti, co v létě navštívili Č.Třebovou. Začátek je sice plánovaný na 20 hodin, ale hosté jsou trpěliví, i když se začíná s půlhodinovým zpožděním. První část je hudba a zpěv. Z nacvičených národních písní má největší úspěch naše: Tancuj, tancuj....Po písních následuje přestávka. Máme stát u svých panelů a odpovídat na otázky. U našeho panelu rozdáváme perníčky a bonbony vyrobené u nás. Do ostatních zemí se patrně zpráva připravit bonbony nedonesla. Proto je u našeho panelu největší nával.
Po přestávce se představuje Česko, Rumunsko a Bulharsko národními tanci. Začínáme. Naše dívenky tančí bosy, protože je parketová podlaha náramně kluzká. Pak tančí skupina z Rumunska a nejlíp "profesionálky“ z Bulharska. Ty pak svůj tanec učí všechny přítomné.

Do Hudebního centra se dostáváme ve 23 hodin a to ještě následuje oslava narozenin jednoho z malých Francouzů a naší Katky. Zpívá jim skoro stovka lidí a pochutnávají si na dortu. Po poděkování Franje se ještě v Červeném sále dávají lidé do tance, ale my v představě další noci v autobuse raději mizíme spát.


Sobota

V sobotu ráno probíhá zhodnocení MIREGE, výměna adres a loučení se slzami. Dívky tvrdí, že se jim setkání líbilo. Poznaly mnoho nového a získaly nové přátele. Příští rok má být setkání opět zase někde jinde. Mladí od 13 do 17 let nemáte zájem?

Ratíškovice 2009



18. - 20. 9. 2009
Ratíškovice  



FOTOGALERIE



V pátek v poledne dívenky z dětské skupiny při Esperantském kroužku AMIKECO v České Třebové nedočkavě vyhlížely vlak.Měly jet k dětem z družebního kroužku v Ratíškovicích. Naši přátelé nás však čekali v určenou hodinu u autobusu z Hodonína marně.Přesedali jsme v Olomouci, kde skoro ve stejnou dobu jedou /jen s minutovým rozdílem/ dva vlaky do Brna. Jeden z nich se Hodonínu vyhýbá a právě ten jsem vybrala. Až průvodčí nás na omyl upozornil a tak jsme se zase z Prostějova do Olomouce vraceli. Se zpožděním se nás v Ratíškovicích dočkali. Hned nám ukazují svoji rozlehlou vesnici. Pak se moje děvčata rozcházejí do rodin svých nových nebo dřívějších přátel.

V sobotu jedeme společně do Hodonína, kde se projíždíme na "pirátské" lodi s velmi mladým kapitánem po řece Moravě, která tvoří hranici mezi Českem a Slovenskem. Na slovenské straně je lepší přístup k řece, je kolem ni hodně rybářů a lidé jedou po cyklostezce na jejím břehu. Pak se osvěžíme v "pirátské krčmě", děti vyzkouší různé atrakce v okolí a vydáváme se k mostu spojujícímu Česko a Slovensko. Zajdeme nakouknout na Slovensko a pak se vracíme přes"památky" a obchodní dům ve městě k autobusu. V parčíku při oddechu si Jitka a Míša zkoušejí tanec na nedělní vystoupení. Leonka a Světlana se nemohou dočkat návratu do rodiny Natálkxy, jejíž babička jim na večer slíbila cutné překvapení. Všechny děti, jak ratíškovické tak naše ,se už těší na večer. Všude v rodinách je slíbený nějaký hezký program.

V neděli dopoledne se zase všichni setkáme ve škole. Paní učitelka připravila pro děti mnoho cen. Jsou rozložené ve třídě vzadu na koberci. A už děti ukazují, co umějí. Tančí, zpívají, hrají pohádky a soutěží v esperantu. Ceny rychle mizí. Naše dívky mi nadšeně říkají, že by tu chtěly zůstat celý týden. Ale nejde to, po poledni odjíždíme. Na shledanou za rok u nás v České Třebové.



Polské děti u nás 2009



23. - 25. 5. 2009 
Česká Třebová - Svitavy- Opatovec




V pondělí jsme se rozloučili s polskými esperantskými dětmi a jejich učitelkami. Pobyli jsme s nimi od pátku do pondělka, jim i našim esperantským dětem se tohle setkání velice líbilo.

Polské děti prožívaly páteční odpoledne v rodinách našich esperantských dětí v Opatovci, Rybníku, Ústí n/O a České Třebové.

V sobotu ráno je čekaly esperantistky ve Svitavách, kde pro ně a další děti připravily zajímavý Dětský esperantský den. Začínal prohlídkou Esperantského muzea, kde se některé z českých i polských dětí poznaly na fotografiích z minulých setkání, protože část poslední expozice je věnována mládeži a dětem. Vzájemná družba mezi esperantskými dětmi z Rybnika v Polsku a českými z České Třebové a okolí začala v roce 2005./No vida, pozapomenuli jsme oslavit půlkulaté výročí./

Z muzea jsme se vydali na procházku náměstím a rozkvetlým parkem až k pomníku O.Schindlera, zachránce mnoha Židů. Polské učitelky připomenuly dětem shlédnutý film a vyjádřily potěšení nad tím, že poznaly místo jeho působení.

Velmi zajímavým bodem dopoledního programu byla návštěva požárníků. Dověděli jsme se hodně o jejich službě, o vybavení požárnického auta pro nehody, požáry, srážku automobilů, záchranu na vodní hladině. Za 24 hodin služby někdy mají třebas 8 výjezdů hlavně k nehodám. /Průměr je 2 a půl výjezdu./ My se “trefili” do dobrého času. Nikdo zrovna požárníky nevolal a tak děti mohly v poklidu vidět všechno zařízení požárnického auta, prolézt si prostorem pro mužstvo a vyzkoušet si, jak se v autě sedí veliteli. Pak nám ještě názorně na jedné obětavé mamince z Opatovce předvedli požárníci záchranu z havarovaného auta. Všem nám čas u požárníků zvlášť rychle utíkal. Ale museli jsme odejít do budovy “Služba škole”, kde měl pokračovat odpolední program.Tam jsme poznali, že mají skutečně dobré bezpečnostní zařízení. Naše hostitelka spletla odkódování a ihned se rozezvučel poplašný systém, který přivolával policii. Takže jsme do malého sálku v 2. patře vstupovali za zvuku sirény. Tam nás čekalo pohoštění a děti i soutěže a vystoupení. Získaly mnoho hezkých cen. Dětem z Opatovce a jejich dvěma polským hostům se nechtělo vůbec v půl druhé odjíždět, ale musely. V Opatovci byl totiž zrovna slaven Den matek a české děti na něm vystupovaly.

V neděli se polská skupina účastnila mše sv. v katolickém farním kostele sv. Jakuba v Č.Třebové. Působí zde i polský kněz Otec Adam. Ten je přivítal v polštině.

Po obědě jsme museli být brzy, už ve 12.14 jsme všichni vyjeli do Dlouhé Třebové do hřebčína KARLEN. Díky manželům Kašparovým a jejich vlídnému přijetí se nám tam všem líbilo. Prohlédli jsme si koně i postroje na ně, shlédli mladé jezdce při nácviku skoků, dověděli se o historii nejlepších koní, mohli je krmit a hladit hříbátko. Všechny děti se projely na koních a pak přišla řada i na maminky a učitelky. Nechci se příliš chlubit, ale patrně jsem byla největší atrakcí já. Vážím dobrých 80 kg a prohlásila jsem, že na koně leda po schůdkách. Obětavost pana Kašpara neměla hranic – schůdky přivlekl – a tak se i já jako poslední na koni projela.

Ještě nás čekalo grilování a pak hurá na autobus a do bazénu.Tam si děti nejvíc užívaly tobogánu. Polské děti je už před svým příjezdem sem zahrnuly do svých přání.

V pondělí jsme se sešli ve škole v Opatovci. Je to malá dvojtřídka, která má v obou třídách sotva 30 dětí. Ale přes svých pár esperantských dětí má družbu s velikou polskou školou v Rybniku. V pondělí měly děti ve škole projektový den o Čechách a Polsku zajímavě připravený. Děti z 1.a 2. ročníku povídaly o České republice, měly vyhledané a namalované věci, kterými se chlubíme a naše nej. Děti z 3. a 4. ročníku zase povídaly o Polsku a polské děti měly kontrolovat, jestli je to dobře. Zazněla i polská a česká hymna. Děti porovnávaly polskou a českou školu. České se divily šestkám, polské nemohly pochopit, že se zde radují děti z jedničky, která je nejhorší známkou v Polsku. Po besedě zazpívaly polské i české děti několik písniček v esperantu a po obědě všichni šli na zahrádku před školu. Tam na trávníku zalitém sluncem zatancovaly opatovecké děti část svého programu ke Dnu matek. Učitelky z Polska se obdivovaly, co se dá s dětmi na tak malé škole dokázat. Litovaly, že neuviděly víc, ale už se objevil jejich šofér a nastalo loučení.

Na shledanou za rok v Polsku.