Londýn - Coatbridge - Stroud
Zdenka, Pavel, Šárka, Hana Č., Hana Š., Tereza, Gábi, Kamila kaj Iveta
FOTOGALERIE
Čekala jsem, že i naše letošní cesta bude dobrodružná, ale přece jen jsem si nemyslela, že tak moc. Měla jsem několik přání: ukázat londýnským esperantistům, že „moje“ děvčata esperanto umějí a oplatit jim dluh starý 5 let, protože tenkrát jsme v Londýně vůbec nevystupovali. Podívat se do Skotska. Setkat se se zástupkyní naší podpůrné organizace NOJEF paní doktorkou Katalínou Hall. Díky mé anglické přítelkyni Jenny a dalším dobrým lidem a hlavně díky Boží ochraně, kterou jsem tentokrát zvlášť cítila, se všechno podařilo, ale...
Jenny sice vše precizně připravila, ale její poslední pokyny a zprávy, hlavně pokud se týkalo pobytu Matouše a Klárky v Londýně byly značně zmatené a slíbený zvací dopis vůbec neposlala. Jízdenky jsem musela vrátit.
Iva Mistrová, jedna z hlavních postav ve hře o Svatém Václavovi si těsně před odjezdem ulomila nohu, Klárka ji zastoupit nemohla a tak se na poslední chvíli roli Boleslava učily Terezka a Hanka Šo, jak byla nazvána Hanka Štusáková na rozdíl od Hanky Čerychové, které říkali Hanička Čo. Příliš se toho naše herečky nemohly naučit, takže hrály každá polovinu role Boleslava s papírkem v ruce.Obecenstvo jsme tedy příliš ohromit nemohly, ale dala jsem jim na vybranou: buď takhle nebo nic, když nám zůstala hlavní postava doma s nohou v gypsu. Kromě obou Haniček, Terezky jela ještě v naší výpravě Gábinka, zkušená cestovatelka Šárka, která nevynechala dosud žádnou výpravu, Ivetka jako nejmladší člen výpravy a Kamilka, která se zasloužila o stálou opozici.
Z České Třebové jsme vyjeli ve čtvrtek 20. června 2002 za velikého vedra 36 stupňů a v Praze se k nám přidal Pavel. Jako obvykle nám pomáhala s přesunem z nádraží na Florenc Zdena a jako obvykle jsem marně holčinám říkala, ať pamatují na to, že jinde nemusí být takové vedro, jako u nás. Ve Skotsku pak občas cvakaly zubama. Cesta nám ubíhala příjemně, celnicí jsme doslova prolítli a Eurotunelem projeli, aniž jsme si pořádně uvědomili tu spoustu vody, která nad námi je. V Londýně jsme byli o hodinu a půl dřív. Nemysleli jsme, že by nás někdo tak brzy čekal. Jenže nikdo nepřišel ani v době stanovené pro příjezd, ani po ní. Když už jsme čekali asi 4 hodiny, koupila jsem za pomoci angličtiny znalých děv telefonní kartu a s její pomocí i s pomocí mobilních telefonů jsme se snažili někoho dovolat, ovšem marně. Angličtina děvčat nesahala tak daleko, aby rozluštily, co udělat s kartou, aby se s ní dalo telefonovat. Když jsem asi 5 hodin po příjezdu řekla, že bychom se měli pomodlit , objevili se mezi námi manžel Jenny Brian a její dcera Iva. Nikdy jsme se nedověděli, co bylo příčinou jejich zpoždění. Pouze Iva mluví esperantem. Dověděli jsme se od ní, že Jenny je ve studentské ubytovně a že ji nemáme budit, protože je moc unavená a spí. Budit jsme ji však nemuseli, čekala už venku celá zoufalá, kde se jí ztratil Brian a Iva, utěšovala se kouřením. Nás dalších si celkem nevšímala. Když jsem se jí vnutila, zavedla nás dovnitř a ubytovali jsme se v pokojíku s dvanácti postelemi zajímavě uspořádanými – tři nad sebou v rohu. Na spaní jsme se vešli. Pavel byl v jiné části ubytovny, ale něco sbalit či vybalit bylo umění na maličkém plácku mezi postelemi. My jsme museli hnát v 5 hodin na večeři a po sedmé jsme měli vystupovat v londýnském klubu. Brian, hlavní utěšovatel Jenny, odjel domů. Do klubu jsme se dostali až dost dlouho po osmé, Jenny nás tam odložila a s Ivou zmizela v dešti. Po Václavovi ještě děvy předvedly tance a zvyky, zatančily k básni „Štědrý den“ a snad předvedly i pantomimu. Vystoupení mělo veliký ohlas, chtěli psát chválu našemu kroužku. Lidé by si byli rádi s námi povídali, ale bylo už moc hodin. Jenny na nás čekala. Cestou si vzpomenula, že musí vyzvednout z bankomatu peníze a opět nám zmizela. Ubytovna byla už zavřená. Dostávali jsme se do ní boční brankou a pustili nás díky tomu, že děvy ovládaly anglické číslice a řekly číslo pokoje.
Sobota
V sobotu jsme dotáhli svá zvazadla na nádraží a ujížděli do Skotska. Tentokrát nám nikdo nepomáhal, Jenny a Iva měly svých zavazadel dost. Pohodlně jsme cestovali až do Glasgow, jen jednou se Jenny rozčílila, že se mluví česky a anglicky a ne esperantem a opustila nás. Iva odpochodovala za ní. Co mi slibovala v dopisech a v telefonu, že prohovoříme cestu a vysvětlíme si různé věci, to se nekonalo ani teď ve vlaku ani nikdy jindy.
V Glasgow nás čekal pater Charlie Dornan se dvěma statnými muži, kteří sice neovládali esperanto, ale nošení kufrů ano. Naložili naše saky i s Jenny a Ivou do auta a odvezli je do bývalého xaveriánského kláštera, nyní ubytovny, v Coatbridgi. Charlie s námi prohlížel Glasgow jen tak nalehko. On ovšem vláčel pořádnou tašku. Až začalo pršet, ukázalo se, že v ní má pro nás všechny deštníky. Zajímalo mě, kde k tolika deštníkům přišel. Prý je nechali lidé v kostele a pak se k nim nehlásili. Do Coatbridge jsme jeli vlakem asi 20 minut. Čekala nás obrovská ložnice, kdysi třída, asi 30 metrů dlouhá a v ní 20 postelí. Ještě dalších 10 metrů bylo za rohem-byla do L. Jeli jsme po ubytování autem do kostela. Byl poměrně „mladý“ 28 let. K zadní straně kostela přiléhala místnost oddělená skleněnou stěnou, aby rodiče s maličkými dětmi mohli sledovat bohoslužbu a děti nerušili ostatní návštěvníky. Na stěně byl závěs a místnost se používala i k dalším účelům, pro nás jako jídelna. Večeři nám připravily ochotné farnice a Franciska, která se starala o kontelní faru.
Neděle
P. Charlie měl dopoledne dvě mše svaté, ale nás nechal přivézt až na polední. Jenny nejela a vyžadovala nějaké specielní jídlo, které ji Charlie sháněl a posílal. Po mši svaté jsme s ním vyrazili na piknik k jezeru. Vítr nám při piknikování hezky foukal a děvy raději běhaly, aby neprokřehly. Po jídle jsme navštívili lázně římských vojáků staré 2000 let a hlavně lunapark, kde se holky opravdu vyřádily, když jezdily hlavou dolů. Mne z toho jímala hrůza. Stačili jsme ještě navštívit „Skotské Lurdy“, poutní místo zbudované pro chudé, kteří by se do Francie nedostali a které v době svého budování zachránily mnoho nezaměstnaných. Lidé z různých národů, jimž se Skotsko stalo novým domovem tu mají své pomníky: Irové, Litevci, Ukrajinci, Poláci, Italové. Večeře v kostele bla opět výborná.
Pondělí
Jdeme s Charlim do školy vystupovat s tanci, zvyky, pohádkami a Pavel s písničkami. Pak jedeme do muzea v Summerlee autobuskem. Tam nás veze stará tramvaj s průvodčím a řidičem v jedné osobě, který se chlubí, že byl v Praze. V kolonii havířských domků vidíme domky z různých let s dobovým zařízením i jménem rodiny, která zde skutečně bydlela. První je z roku 1840, další z 1880 atd. až po rok 1960. K domkům patří i zahrádky, ta z válečných let je i se zeleninou a krytem. Jedeme zpět, prohlížíme si velkou halu muzea, ale nestačíme vidět vše. Večer je slavnostní. Charlie pozval lidi z farnosti, esperantisty z okolí, dudáka a dívenky na tančení irských tanců. K tomu je ještě pro všechny slavnostní večeře. Ta je v „naší“ jídelně, šatnu máme v kostele a sál na chodbě. Nejdřív tančí malé dívenk v nádherných krojích irské tance, liší prý se od skotských tím, že tanečnice musejí mít stále ruce přitisknuté k tělu. Líbí se nám i dudák, však se s ním naše dívky vyfotografovaly. Pak se předvedli naši. I oni sklidili potlesk. Nepovedl se nám svatební tanec ve „Štědrém večeru“. Půlka tanečnic utela dřív. Ale atmosféra večera byla báječná a já jsem tolik se všemi esperantisty povídala, že jsem se ani nenajedla.
Úterý
Jedeme s Charlim do městečka Ayr k moři. Nejdřív navštívíme městečko básníka Burnse, jeho rodný domek krytý slámou, kde se v kuchyni narodil. Vybavení tam mají z té dávné doby. Ve vedlejší budově je muzeum s jeho díly, ilustracemi k nim a taky prodejna, kde pilně kupujeme památky. Potom vylezeme na věž zbudovanou ke cti toho dobrého básníka, ale ne už tolik dobrého manžela. Měl prý 20 dětí, ale ne všechny se svou manželkou. Vidíme nádherné zahrady kolem věže. Po pikniku jdeme zpět do města a jdeme k moři. Na koupání zrovna není. Charlie a já hlídáme ruksaky a děvy pobíhají v mokrém písku pláže. Pavel přechází od jedné party k druhé. Zatím co my hlídači jsme prokřehlí, děvy už po zadek namočené jsou zahřáté. Charlie jim ještě cestou přes město koupil zmrzlinu, ale kupodivu nikdo nenachladl. Jen jeho rozbolela hlava. S Pavlem jde zkusit, jaké pivo mají v hospůdce zachovalé z časů básníka Burnse, protože děvy prometají obchody. Jeden vlak nám ujel, druhý vypustili a tak jsme dorazili domů značně pozdě. Jenny, která prý odešla po poledni na nákup, nikde nebyla. Marně ji Charlie volal mobilem. Měli jsme se brzy ráno vracet do Londýna a pak pokračovat do Painswicku, kde bydlí. Dívky už byly v postelích, v jídelně zůstal jen Charlie, Pavel a já. Navrhla jsem modlitbu. Každý jsme se potichu a úporně modlil. Když jsme udělali kříž, Charlie znovu zavolal a Jenny se hned ozvala. Charlie řekl: Chtěl bych být Čechem a ne Skotem. Ale proč, to už jsme se nedověděli, protože Jenny vcházela do dvěří.
Středa
Ráno nás přátelé Charlieho odvezli na nádraží. Dodatečně jsem zjistila, že Jenny nespala v posteli, ale někde dole pod stolem. Charlie mne utěšoval, že dal zprávu přes přátele do Painswicku, aby nám pomohli, což se taky stalo. Ale ještě nás čekala dobrodružná cesta přes Londýn. Jen jsme se ve vlaku usadili, Jenny odběhla dozadu do vlaku, pak dopředu, ale nenechali jsme se tím rušit. Iva stále za ní. Asi po šesti hodinách jízdy nám Jenny vzkázala, že asi budeme vystupovat už v Milton Keynes. Stanice se blížila, byli jsme připraveni a já ji dlouho hledala, abych se přeptala, zda opravdu vystupujeme. Až Pavel ji objevil v první třídě, kde prý jeli členové vlády a od nich slyšela, že můžeme až do Londýna, že nám tam nebezpečí nehrozí. V Londýně, kde si proti výfukovým plynům nasadila na tvář speciální náhubek, dostala „báječný nápad“, který se ji nedal rozmluvit. Ona, Iveta a já pojedeme taxíkem, ostatní metrem, ale my do taxíku vezmeme co nejvíc a co nejtěžších zavazadel. Když se muži na nádraží s pojízdným vozíkem a potom taxikář chopili našich zavazadel a vytrvale uskladňovali tašku s kostýmy, křehkými dárky a perníčky pod ty nejtěžší batohy a já jsem jim neuměla anglicky říct, že mi na obsahu té tašky moc záleží, byla jsem jednu chvíli v pokušení řvát. Když jsem se sama snažila batoh z tašky odstranit, vrhla se na mne Jenny a odtahovala mne, protože přece taková stará osoba jako já se nemůže tahat s kufry. Jeden dobrodinec dal dokonce tašku „na štorc“ a bácl na ni kufr. Ale dobrodružství pokračovalo. Taxikář nás vyložil na chodníku, Jenny chytila Ivetu nazývajíc ji svým strážným andělem a zmizela mi z dohledu. Snažila jsem se odtahat zavazadla aspoň ke zdi, aby přes ně chodci nepadali, ovšem jen když jsem byla sama. Další část naší party bloudila někde metrem. Pavel se s Ivou nedomluvil, Iva navíc příliš cestování metrem neovládala a na Pavlovy snahy nedala. Jenny odmítla na ztracené čekat. Zavazadla i se mnou nechala zavézt ke koleji, kam za chvíli přijel vlak a dobrý muž tam zavazadla naložil. Uměla jsem mu říct anglicky děkuji a to bylo vše. Uvažovala jsem jak budu samojediná přestupovat někde s 10 zavazadly. Asi 4 minuty před odjezdem vlaku se přihnala Jenny. Přestupovalo se nám pak docela dobře. Ona seřvala všechny spolucestující, že nám nepomáhají a oni pomohli. Na nádraží ve Swindonu se zase pustila do zaměstnankyně na nádraží a ta nám zavazadla k dalšímu vlaku převezla. Taky v Londýně zařídila, aby mohla další část skupiny jet bez lístků, které měla u sebe. Ale poslední úsek cesty do Stroudu už byl hodně napínavý. Vyběhla na nástupiště už ve stanici před ním a bouchala nám na okno ať honem vystoupíme. Pak ji lidé přesvědčili, že to ještě Stroud není. Zase začala naříkat, že ji tam nečeká manžel, napěchovala se vedle kola v nějaké koji pro spoluzavazadla a nemohli jsme ji dostat ven. Přece jen jsme se do Stroudu dostali. Tam čekal její manžel, dcera Taša a esperantisté. Jenny museli do auta donést, jak byla vyčerpaná a dlouho ji utěšovat. Začala mít strach o dceru Ivu. Zatím jsme jeli do Painswicku. Tam Jenny vyskočila z auta a někam prchala, Brian za ní, auto odjelo čekat na další cestovatele a my s Ivetkou zůstaly sedět na prahu otevřeného domu s tou kupou zavazadel. Ještě že Ivetka našla pro zábavu kocoura a já mám pořád co psát. Později přijela část ztracených a jeli jsme do vsi Upton k Elizabeth. Ta vystěhovala manžela a 4 děti, aby nám půjčila svůj dům. Obsadili jsme v prvním patře 4 pokoje, ona spala dole v obýváku a kromě práce ve škole se nám ještě starala o jídlo. Původně jsme měli být u Jenny a dalších rodin v Painswicku.
Čtvrtek
Ráno nás Elizabeth nechala zavézt do školy v Gloucesteru, kde byli velmi rozmanití žáčci: černoušci, arabové, indové. Malé děti vodily do školy maminky v sárí nebo dokonce zahalené. Nápisy na škole byly ve třech jazycích. Děti naše vystoupení zaujalo. Elizabeth jim vysvětlovala anglicky naše zvyky a obsah pohádek. Piknikovali jsme v jídelně pro učitele a přivedli nám i holčičku, která s námi hovořila česky, protože pocházela z Čech. Ve škole nám řekli, že tam už měli hodně hostů z různých zemí, ale z Čech jsme my první. Odpoledne musela Elizabeth učit, je profsorkou na gymnáziu. My jsme jeli do Stroudu zase s Tašou a Ivou. I tam se naše vystoupení líbilo a hoši tleskali a pohybovali se do taktu i při Pavlových písničkách. Nejvíc oblíbenou se stala píseň „Tancuj, tancuj, vykrůcaj“.
Pátek
Jdeme s Elizabeth do její školy Sir Thomas Rich's school. Tam bylo prostorné jeviště, velký sál a na naše vystoupení přišly děti z několika škol. Elizabeth už zkušeně uváděla naše vystoupení a vše se dařilo. Když jsme se už chystali převlečeni odejít, přiřítil se redaktor nějakých anglických novin a děvy musely zase oblékat kroje. Fotografoval je s dětmi ze škol, které na vystoupení přišly a které cestou nachytal. Večer Pavla, Šárku a mne vzala Elizabeth do katolického kostela v Gloucesteru, protože se tam prý v sobotu ani v neděli nedostaneme. Bylo tam jen maličko lidí a jeden ožralka se snažil všude zapalovat svíčky. Pak naštěstí zmizel. Kostel měl nezvyklou klenbu a příjemného kněze.
Sobota
Jedeme na celodenní výlet do Bowood house. Jedou i rodiny dětí, co se učí esperanto, i příbuzní Jenny a prý i esperantisté, ale nikdo si se mnou esperantem nepovídal. Dům, kam jedeme, patří jedné chytré šlechtické rodině. V jedné části domu bydlí, v další jsou různé zajímavé sbírky, okolo domu je park a jezero a hlavně velikánské hřiště pro děti. Najdou tu loď, kde mohou šplhat ke stěžňům, houpačky, skluzavky, klády, po kterých mohou přecházet z jedné chaloupky v koruně stromů do jiné. Pod kládou záchranné sítě. Pro nejmenší je specielní zasíťovaný domeček, kde je vše vypolštářováno. Maminky si sedí u kafíčka a děti se bezpečně válejí. Holčinám se tam moc líbílo. Jenže Jenny je nejdřív potřebovala učit, za nějakou dobu chtěla aby soutěžily ve znalostech esperanta a připravila pro ně odměny a když už myslely, že mají volno, přivlekla mohutný magnetofon a pohybovali jsme se při hudbě. Do Uptonu jsme dorazili večer. Nařídila jsem vše sbalit, ráno musí být čas na úklid domu, který jsme si půjčili. Ráno chytré děvušky hledaly, co by dalo nejméně úklidu. Kamile, která celou dobu nikomu nic nepomohla, se zdála nejvýhodnější koupelna. Jenže jsem požadovala umýt i vanu, umyvadlo a záchod a tak se objevilo víc práce než čekala. Byla ochotná mi tvrdit, že takové věci se u nich doma nedělají.
Neděle
Jedeme s Jenny, Brianem a Ivou do Oxfordu za paní doktorkou Katalinou Hall. Zavazadla nám nechtějí na jednom místě uschovat, vláčíme je jinam. Tam úspěch máme. Piknikujeme uprostřed města. Jenny s finanční zásobou zmizela. Kupuji obložené veky po 2 librách díky podpoře z MěU i paní doktorka si s námi dává. Pak nás vede městem a vypráví historii. Dorazíme do přírodovědného muzea, tam se holčinám moc líbí. Zvlášť mamut. K večeru spěcháme k paní doktorce Marjorii Bulton, která má moc ráda kočky, píše esperantské básně, ale hlavně ráda vaří. Proto asi nás pozvala na večeři. Cestou do jejího domečku se nám Jenny ztratila v obchodě a zrovna jsme stáli u nějakého kontejneru s vybouranými cihlami. Z nedostatku času jsme tam začali paní doktorce Hall zpívat. A dobře jsme udělali. Při večeři už nám mnoho času nezbylo. Paní doktorka Bol měla plný stůl dobrot, jenže děvy se na to vrhly a nabraly si i to, co jim potom nechutnalo a nemohly to zdolat. I sladkostí tam bylo dost. Zelená esperantská hvězda, oranžová kočka, plno bonbonů....Musela jsem hodování přerušit, abychom aspoň trochu ukázali znalost esperanta v písních a básni. Tu prý mám poslat. Večer jsme se dostali do Londýna.
Pondělí
Těšili jsme se na střídání stráží, protože jsme měli být u autobusu až v 18.30. Ale běda! Jenny měla jiný plán. Ráno zpívat na dvoře ubytovny, abychom dokázali, že nejsme teroristi. Potom jít do přírodovědného muzea, kde se ona musí setkat s vědci. Ani Brian, ani Iva jí to nerozmluvili. Vše, co jsme z Londýna zahlédli, byl skautský dům se sochou zakladatele skautingu. Ten byl blízko muzea. A pak, když si jednu chvíli Jenny oblíbila Šárku, tak jsme ji jí nechali na pospas, protože Šárka už jednou v Londýně byla a honem jsme s Brianem a Ivou pádili k Buckinghemskému paláci a na Trafalgarské náměstí. Sotva jsem si stačila vyfotit vlajkoslávu, která byla kolem ulice, kterou projížděla královna o výročí 50 let své vlády. Litovala jsem, že jsem nezůstala se Šárkou. Stejně jsme potom se zavazadly dorazili na VCS až 25 minut před odjezdem ne hodinu. Zdálo se nám, že asi Brian dobře nevěděl jak je to s vlaky metra, když jsme ve stanici čekali celou půlhodinu. Ale šťastně jsme se navrátili a to je hlavní.
