Fringoj 2011



14. - 24. 4. 2011 
Paříž - Baugé - Gresillon

Zdenka, Klára, Nikola, Kateřina Ch., Kateřina M., Jan B., Jan M.

FOTOGALERIE


V krásné přírodě nedaleko městečka Baugé ve Francii asi 200km od Paříže stojí zámeček Gresillon. Patří francouzským esperantistům. V něm se scházejí dospělí esperantisté, ale i děti a mládež. Jejich setkání bývá kolem Velikonoc a trvá týden. Má název FRINGOJ. F - Festa =sváteční, RE - Renkontiĝo =setkání, IN - INternacia =mezinárodní, de GE - GEknaboj = chlapců a děvčat v Gresillonu. FRINGO je zároveň esperantský název pro pěnkavu. Poslouchali jsme je v parku kolem Gresillonu.

Cílem setkání je poznání kultury jiných národů, přátelství mezi skupinami, společná příprava vystoupení pro veřejnost. Česká esperantská skupina dětí se účastnila druhého setkání v roce 2007, kde byla samá děvčata a jen jeden chlapec. Letos při čtvrtém setkání byla chlapců většina. Naše skupina se letos skládala ze dvou Katek, jedné Nikoly a dvou Honzíků.

Autobus z Paříže do Baugé poskytlo město Bondy. Vyjížděl ráno, proto jsme museli přijet do Paříže o den dřív. Ačkoliv jsme si v autobuse moc nepospali, využili jsme ten den k prohlídce Paříže. I přes přílišnou fotografickou aktivitu obou Honzíků se ani jeden z nich neztratil. Jen jsme litovali, že na prohlídku rozsáhlých muzeí v Louvru nebylo více času. Z procházky večerní Paříží se skupinka vrátila až k půlnoci, ale ráno jsme byli včas připraveni k odjezdu do zámečku. Přidala se k nám Fran - esperantistka z Brazílie, která jela pomáhat do kuchyně. Čekáme. Zanedlouho se objevil autobus. V něm hlavní organizátorka Elizabeth a její pomocník Gérard s francouzskými chlapci, skupina dětí z Itálie a skupina chlapců z Portugalska.

K poledni jsme se dostali do Gresillonu. Ani jsme se nestačili ubytovat a už zvonil gong k obědu. Jídlo bylo dobré, ale studené, a to nás v chladném zámečku nerozveselilo. Žádali jsme pro příště něco teplého. Nebylo to sice hned, ale přece jen bylo. Naše 3 dívenky bydlely ve velkém pokoji se 3 italskými děvčaty. Jedna z děvčat - Eliza - byla němá. Ermanno, vedoucí skupiny, byl jejím pomocným učitelem. (V Itálii nemají speciální školy pro postižené. Chodí do normální školy a mají svého učitele.) Domlouval se s ní znakovou řečí.

Právě italská škola, ze které esperantská skupina do Gresillonu přijela, vyhrála v celostátní soutěži o nejlepší školní hymnu. Hymnu přeloženou do esperanta přivezli s sebou a Ermanno ji učil ostatní. Italové ji uměli i celou ve znakové řeči. Refrén písně se pak zpíval esperantem, italsky, portugalsky, česky, francouzsky a rusky. Asi vás překvapila ruština. Ze dvou francouzských hochů byl Mickael černoušek a Veliga přišel do Francie s otcem, politickým uprchlíkem. Veliga a Mickael byli stejně staří s našimi dvěma Honzíky a bydleli na pokoji vedle mne a Klárky. Bývalo tam velice rušno.

Hned v neděli začala nabídka různých aktivit pro páteční "vystoupení". Scénka o "Esperantském Kocourkově", pantomima o hudebnících, brazilské a portugalské písně, magická vystoupení. My jsme měli už z domova nacvičenou pohádku "O zlaté rybce", legendu o vzniku znaku města České Třebové a národní tance. Minule byl o ně velký zájem. Tentokrát měla jedna Katka pochroumanou nohu, myslela jsem, že získáme náhradu - vezla jsem i kroj - ale zbytečně. Nakonec Klárka, moje pomocnice, improvizovala. Dívky zatančily jen kratince, kluci se vyřítili s pomlázkami a než se obecenstvo stačilo vzpamatovat, byl konec. Naším vystoupením páteční slavnost začínala, italskou školní hymnou zpívanou všemi končila. Scénka o třebovském městském znaku se líbila, i když se z technických důvodů neprovádělo vylévání vody po koupání dítěte do hnoje. V naší versi se řvoucí dítě utišilo tisknutím po dvorku a odhozením pečetidla ke hnoji. V pozadí jeviště bylo okénko a tak mohl uvězněný písař koukat smutně z vězení na přísného soudce. Oba Honzíci se činili, každý zvládl dvě role. Menší Honzík posla a policajta, větší řvoucí dítě a hrabajícího kohouta.

Byla jsem potěšena, že se naše děti účastnily všech aktivit. Dívky v "Kocourkově", hoši v pantomimě, všichni jsme zpívali, i když ne nejlíp. Jedna Katka dokonce dělala při hrůzostrašné hudbě polykače mečů, druhá kouzlila s lanem, Honzík s dominem a Nikola propichovala krabičku vyplněnou železem.

Mimo nácviku programu byla možnost zdobení perníčků, vycházek a her v přírodě i v salonku, poslouchání Fran, když vyprávěla o Brazílii. Při polodenní vycházce se všechny naše děti dostaly k dolmenům, skoro všichni mladí, kromě dvou portugalských hochů a dospělých, odpadli. Při další vycházce navštívili naši jednu z nejstarších lékáren ve Francii, lékárnu v Baugé.

K zámečku patří rozsáhlý pozemek, bylo dost místa k hrám a procházkám. Neradi jsme na konci týdne odjížděli. V Bondy nás čekali esperantisté se studenou večeří a my měli ukázat něco z pátečního programu. Bylo to sice pěkné setkání a hezké popovídání, ale...Jak nás odváželi do 5 km vzdáleného hotelu, bylo podle Honzíka velice dobrodružné. Náš šofér i šoférka byli už dost vysokého věku (79, 84), neměli jsme čekat u kulturního domu, ale na parkovišti (ta byla tři). A to na tom správném (dvě byla černá). Jelikož bylo asi 11 hodin, byla pořádná tma, nedalo se poznat skoro nic. Ale k jedné hodině jsme se přece jen šťastně sešli. Město Bondy má asi 40 000 obyvatel a to už se dá pěkně bloudit. Naši šoféři jezdili s mladickou vervou a různé zákazy se jim zdály být ukradené. Do hotelu jsme se dostali po druhé hodině v noci. Hbitě jsme se ukládali a z dopolední prohlídky Paříže sešlo. Nemůžeme mít všechno! Třebas až budou příště FRINGOJ.