Skipton - Painswick - London
Zdenka, Pavel, Jana, Katka, Šárka, Petra, Iva, Barunka, Matouš
FOTOGALERIE
Když jsem se na dětském kongresku při UK v Praze v roce 1996 setkala s Jenny z Anglie, slíbila mi pomoc a nezklamala mne. V Anglii zařídila podporu naší skupině, setkání s esperantskými kluby a zajímavý program. Kateline Hall z prostředků NOJEF zařídila finanční podporu pro naši cestu. Patří jim dík a taky všem anglickým esperantistům, kteří se o nás starali. Je jich mnoho.
Neděle
28.června 1997 jsme vyjeli z České Třebové. Ve skupině bylo šest děvčat mezi 12 a 16 lety:Jana, Katka, Šárka, Petra, Iva a Barunka. Nejmladší byl jediný hoch - můj jedenáctiletý vnuk Matouš. Nebyla jsem docela zdravá, obávala jsem se jet s dětmi sama. Doprovázel nás můj bratr Pavel, který našemu programu pomáhal zpěvem a hrou na kytaru. Z Prahy jsme jeli autobusem společnosti RUSOLIATOURIST přes Německo, Holandsko, Belgii a Francii. Ačkoliv jsem nechala doma dopis, kterým nás Jenny zvala a trnula jsem strachem, zda nás do Anglie pustí, dostali jsem se tam bez nesnází.
Pondělí
V pondělí 29. června nás v Londýně čekali esperantisté. Poznali mne podle esperantské čepice a my je podle esperantské tašky. Will Green nás seznámil s anglickými penězi, dal nám legitimaci a jízdenky na cestu autobusem, který odjížděl ve 13.30. Jiný esperantista vzal všechna naše zavazadla do svého auta. Sám se do něj málem nevešel. Dva esperantisté a dvě esperantistky nám až do odjezdu autobusu ukazovali pamětihodnosti Londýna. Pak nám pomohli usadit se v autobuse a rozloučili se. My ujížděli do Skiptonu. Po pěti hodinách , kdy už jsme měli být na místě, jsem se své sousedky v autobuse na nějaké zastávce zeptala:"Skipton? " Anglicky neumím, možná jsem jí řekla něco jiného. Výsledek mého dotazu byl, že divoce vyběhla z autobusu a domáhala se zavazadel. Tak vyběhla celá naše skupina a také jsme chtěli zavazadla. Říkala jsem sice děvčatům učícím se anglicky, ať se zeptají šoféra, ale všechny se styděly. Tak jsem vzala jízdenky a sama se domlouvala s šoférem rukama. Z jeho reakce jsem pochopila, že jsme někde jinde. Honem zavazadla zpátky a pokračuje se.Teprve za hodinu jsme dojeli do Skiptonu. Tam jsme se nemohli mýlit. Čekali nás Edith Scheldrick a Jones Malcolm s velkou esperantskou vlajkou. V kvakerském domě se shromáždili esperantisté z okolí. Po dobré večeři naše skupina zatančila, předvedla zvyky a zahrála nějaké pohádky. Po představení si přítomní pochutnali na našich perníčcích. Pak byla skupina rozdělena. Část bydlela u rodiny Malcolmovy, druhá část /Katka, Barunka, já,Pavel a Matouš/ u Edith. Dětem se na obou místech tak líbilo, že měly chuť tam zůstat.
Úterý
Úterý 1.července nám Jones, Edith a chlapci-esperantisté ukázali cestovní kancelář, redakci novin, školy v Barnoldswicku a Skiptonu. Později jsme navštívili i hrad ve Skiptonu, jehož majitel je esperantista a měl pro nás písemného průvodce v esperantu. O naší návštěvě psaly čtvery noviny. Večer nás a esperantisty z okolí pozvala Edith na večeři. Moc pěkně jsme se bavili. Jen já jsem se mohla účastnit pouze zábavy a ne večeře. Z domova jsem si vezla pro potíže se žlučníkem velikou tašku rohlíků.
Středa
Středa 2.července Edith a její přítelkyně nás dovezly do Skiptonu na autobus. Tam už čekala druhá část naší skupiny. Autobus přijel a já neměla jízdenky. Zapřičinila jsem zpoždění autobusu a nakonec je našla v kufru v zavazadlovém prostoru. Když se autobus mínil rozjíždět, bouchala na okno u řidiče Edith. Měla na krku můj fotoaparát. Konečně jsme se rozloučili a odjeli do Birminghamu a tam jsme měli přesedat na směr do Wolverhamptonu. V Birminghamu zase Pavel nechal v autobuse kytaru, ale včas se pro ni vrátil. Konečně jsme dojeli do Wolverhamptonu a tam nás čekala Anne Morse Browns velkým automobilem, kam jsme se v pohodě i se zavazadly vešli. Večer jsme se v Anině domě sešli s místními esperantisty. Ve velkém obývacím pokoji pro ně dívky zatančily, ukázaly zvyky a Pavel zahrál a zazpíval v esperantu několik národních písniček. Pak jsme ještě zahráli hru ze života českého knížete Václava.
Také ve Wombornu se nám líbilo. Anne měla početnou rodinu, ale v této době byly doma jen poslední dvě děti. V domě bylo tolik prostoru, že jsme tam bydleli všichni Ve čtvrtek 3.července mohly děti dlouho spát. A pak je Anna učila modelovat ze speciální hmoty. Večer jsme společně s rodinou a esperantisty navštívili divadlo od Shakespeara "Bouře". Herci hráli v zahradě za silného deště, ale obecenstvo vytrvalo a my též. Od tamních esperantistů jsem dostala obrázkovou knížku na výuku esperanta, která mne moc potěšila.
Pátek
Pátek 4.července nás zavezla Anne k Jenny. Ta nás čekala u kláštera blízko Painswicku dokonce s reportérkou, která se pak dotazovala dětí na esperanto. Bylo nádherné slunečné počasí a najednou začal hrozný liják. Museli jsme se schovat v restauraci. Po dešti jsme jeli do Painswicku a byli jsme ubytováni v pěti rodinách.
U Jenny bydlela Barunka, Petra, Pavel a já. Matouš byl v sousedním domě u Kajla. Tam měli psa Žaka. Toho jsme měli podle Jennina přání venčit. Když se Matouš chtěl večer sprchovat, celou rodinu hostitelů to udivilo. Jsou zvyklí se sprchovat až ráno.
Sobota
V sobotu 5.července byl velký výlet do Gloucesteru. Kromě Jenny a jejích esperantských dětí se přidal Matew s rodiči a manžel Jenny - Brian.Navštívili jsme prodejnu krejčího, o které nám Jenny přečetla pohádku. Viděli jsme muzeum vodních cest, z kterého jsme pluli po kanálech. Druhé muzeum bylo folklorní. Naše děti tu byly oblečeny do šatů z viktoriánské doby a učila je učitelka též dobově oblečená ve třídě z té doby. Nechyběla jí rákoska. Děti byly zkoušené a dostaly i vysvědčení.
Třetí muzeum bylo muzeum římských vojáků. Děti se s nimi mohly bavit anglicky, prohlédnout si jejich stan, ochutnat jídlo ba s nimi i střílet. Večer jsme zase byli v Cheltenhamu. Tam byla nějaká slavnost, hrála hudba a večer bylo možné vidět ohňostroje.
Neděle
I v neděli 6.července byl bohatý program. Ráno někteří navštívili kostel a poznali příjemného kněze. Jenny nás provadla městem a upozornila na jeho památky: dům chůvy nynější anglické královny, kde královna v dětském věku v létě pobývala. Lavička, která je nyní hrobem těch, kteří se odtud dívali na krajinu...Odpoledne jsme vyšlápli na kopec u Painswicku, kde je golfové hřiště. Je z ní vidět Cheltenham, Gloucester, Stroud i ostrov Wales.
Pondělí
V pondělí 7.července ráno jsme šli do školy v Painswicku. Skupina se představila tanci, zpěvem a pohádkami. Při všem účinkovaly i anglické esperantské děti. Tak získalo esperanto v Painswicku pěknou reklamu. Ale ze školy jsme museli spěchat na zastávku autobusu a jet do Londýna. Zase se nám nechtělo.
V Londýně nás čekali esperantisté a rozdělili si nás na čtyři skupinky. Ujali se nás:Grietje Buttinger, Will Green, Antony Rawlinson a Jaques Wilfrid.Prošli jsme centrum a čínskou čtvrť. Teď už každá skupinka měla jiné zážitky. Já jsem s Barunkou zůstala u Jacka Wilfrida, Pavel s Matoušem byli u tanečníka Antohny Rawlinsona.
Středa
Středa 8.července Barunku a mne zavedl Jaques na zajímavá místa. K bariérám na řece Temži, k nultému poledníku v Greenwitchi a k Tower Bridge.Tam jsme se sešli s druhou skupinou:s Pavlem , Matoušem a jejich průvodkyní Izabelou z Polska. Izabela zaskočila za tanečníka při prohlídce města a slíbila nás dovést na stanici autobusů. To ovšem nikdo z nás nevěděl, že Londýn nezná, klidně jsme se s Jaquesem rozloučili a nechali ho odejít. Na autobusovém nádraží jsme měli být v 17 hodin. To byste se divili, co jsme dělali. Izabela nám nepomohla, taky se moc anglicky nedomluvila a asi ani nepochopila, co po ní chceme. Předběhla jsem v nějaké informační kanceláři řadu lidí, mávala lístky, mávala rukama....Na místo jsme dorazili s hodinovým zpožděním. Tam byli pořádně zneklidnění. Autobus odjížděl až 18.30 tak se to přece jen stihlo. Do Prahy jsme se dostali v pohodě. Až z Prahy nás zdržovaly záplavy.
