Francie 1995



11. - 23. 4. 1995 
Paříž - Boissy - Gresillon

Zdenka, Pavel, Helena, Katka, Jana, Iva, Šárka, Klárka, Venda

FOTOGALERIE

Učím skupinku dětí již čtyři roky esperanto. Moji francouzští přátelé děti slyšeli esperantem hovořit a poradili mi ať si pro ně požádám o bezplatný pobyt v zámečku Gresillon ve Francii. Žádost byla vyřízena v tomto roce. Děti se radovaly a začaly se pilně připravovat. Chtěli jsme, aby o nás v cizině věděli, že jsme šikovní a že něco dovedeme. Maminky ušily a vyšily východočeské kroje, děti se učily národní písně a tance, scénky a pohádky v esperantu. Perníky a papírové skládanky i jiné výrobky prodávaly na esperantských setkáních, aby získaly peníze na cestu. Některé děti si totiž cestu nemohly zaplatit. Žebrala jsem o příspěvek na cestu snad na třiceti místech, většinou marně. Přece však finančně přispěly firmy Zikán a Sejkora a Korado. Finančně děti podpořily i školy, které navštěvují a členové esperantského kroužku „Amikeco“. Někde nám nemohli pomoci finančně, ale dali nám alespoň dárečky, kterými jsme ve Francii udělali radost: Truhlářství JaM, Klahos, Bohm plast, Evro a Městský úřad. Překvapilo mne, že nám dárky přispěly i podniky mimo naše město: Monaco z Lanškrouna a Keralit z Litomyšle.

Úterý

11. dubna odjeli z České Třebové děti Katka, Iva, Jana, Klárka, Eliška a Venda a já s nimi. Doprovázel nás můj bratr Pavel s nezbytnou kytarou, abychom měli i svoji hudbu. Svoji pomoc v překládání do francouzštiny nabídla paní Helenka Zikánová, spolumajitelka firmy, která nás nejvíce podpořila a překladatelka třebovského družstva při „Hrách bez hranic“. Jen do Paříže s námi jel pan Sedláček, aby vzal domů po čtyřech dnech v Paříži Elišku. Do Gresillonu mohlo jet jen šest dětí.

V praze poprchalo a sněžli, děti se na zastávce autobusu zahřívaly písničkami a cvičením. Lidé nás udiveně pozorovali.

Středa

12. dubna ráno nás Paříž vítala sluníčkem a rozkvetlými stromy. Na stanici autobusu Euroline nás našla Joelle, se kterou si děti již dlouho píší a říkají ji babička Joelle. Babička nás zavedla ke své známe osvěžit se a obdařila nás jídlem na celý den. Zavazadla nám odvezli esperantisté do jejího domku v Boissy a my jsme vyrazili prohlížet Paříž docela nalehko. Joelle se rozhodla se o nás starat a odjela domů vařit. Průvodkyní Paříží nám dělala Líba Gabalda se svými dětmi Belonií a Ideálem. Možná ji někdo znáte. Dříve se jmenovala Líba Koštová, byla občankou České Třebové a členkou našeho esperantského kroužku. Docela ráda si s námi popovídala česky. Děti toužily nejdřív vidět Eifelovku. Dostali jsme se k ní přes L’Arc de Triomphe a hrob neznámého vojína. Děti se nemohly pohledu z věže nabažit, měly chuť se tam zabydlet. Šli jsme se na ni podívat ještě z dálky a vyfotografovat si ji. Ačkoli děti byly celou noc v autobuce, musel ajsem obdivovat jejich čilost. Prohlédly si taky chrám Notre Dame, cákaly se ve vodě jezírka u Centre Georges Pompidou, prošly se kolem radnice, podívaly se na La Forum des Halles.

Večer se blížil, každý už toužil po posteli. Ale náš vlak Yetti nejel a nejel. Prý stávkovali studenti. Nechápu sice souvislost, ale bylo to tak. Konečně se Yetti objevil, mohli jsme odjet do Arpajonu a obětavá Joelle nás s manželem auty odvezli do Boissy. Tam nás čekala pravá francouzská večeře a Joelle, které je přes sedmdesát, měla prostřeno pro 13 lidí. Prý má hodně vnoučat a je zařízená na větší počet lidí. Pro děti bylo všechno nezvyklé a zajímavé, pilně si dělaly zápisky. Joelle se nás všechny podařilo pohodlně uložit, jen na koupelnu se musel udělat pořadník.

Čtvrtek

13. dubna nám Líba ukázala starobylé městečko Arpajon a svůj dům. Zase bylo co obdivovat. Je veliký rozdíl mezi Paříží a venkovským městečkem. Ono vypadá víc francouzsky. V parku nás zaujala pěkná zákoutí a Klárku s Belonií hlavně houpačky, které se houpaly na všechny strany.

V poledne jsme pospíchaly do domku Gabaldových. Tam Joelle přivezla oběd nejen pro své dočasné nájemníky, ale i pro rodinu Gabaldovu. Do čtyř nám ještě nechala volno. Najednou se domek Gabaldových zěmnil. Do rozkvetlé zahrádky se na trávník vyhrnuly děti v krojích a začaly tančit. Pak Pavel s Vendou pletli pomlázky, pan Sedláček otloukal píšťaličky. Líba se taky nastrojila do kroje a přinesla malovaná vajíčka. Moc se jí folklorní vystoupení líbilo a vše chtěla mít na videu pro hezkou vzpomínku. Ani jsme ji nestačili zahrát všechny pohádky a Pavel nestihl ani polovinu písniček a už pro nás přijela Joelle. S Líbou jsme se rozloučili, druhý den s rodinou odjížděla. Večer nás čekalo obecenstvo v kulturním domě v Boissy. Byli tam hlavně esperantisté, ale i jejich neesperanští známí. To, co jsme si u Líby stačili vyzkoušet i to, co jsme nestčili, jsme ukázali v Boissy. Obecenstvo bylo velmi srdečné a východočeské tance se líbily. Nějaké nesnáze se ovšem vyskytly. Děti se převlékaly v mrňavé místnosti vzadu a mezi obecenstvem chodily dopředu na podium. Bylo nás málo a všichni hráli ve všem. Než se popřevlékali, zpíval Pavel a hrál na kytaru. V malém prostoru převlékání postupovalo s obtížemi. Občas jsem musela naznačovat Pavlovi, ať ještě písničku přidá. Aby nezůstal bez písničky, měl je napsané. „Kde mám parohy?“ zalkal Venda, který hrál jelena v pohádce O Smolíčkovi. Naznala jsem, že budou asi v kufru a hbitě jsem se jala shánět náhražku. Pavel mi obětavě věnoval tvrdý papír, pohádka mohla začít. Až pozdě si Pavel uvědomil, že na papíře byly napsané písničky, které pak nesnadno lovil ze své paměti. Myslím, že si nás budou v Boissy pamatovat. Nejen pro ozdobené perníčky, které jsme jim rozdávali a na něž jsem musela dávat několik receptů, ale spíš pro moji popletenost. Na ukončení našeho programu jsem pohovořila o našem regionu a našem městě a chtěla jsem předat zástupci esperantského kroužku z Boissy dárek od Městského úřadu z České Třebové. Ale vytáhla jsem pletení. Musela jsem se zasmát své hlouposti a s pomocí Joelle vysvětlit svůj omyl. Esperantisté s námi ještě jeli k Joelle a obdarovali nás spoustou dobrých koláčů. Chtěli vidět děti a zjistit, jestli jim koláče chutnají. Byla jsem ráda, že byly děti o půlnoci v posteli. Čekal nás náročný výlet do Paříže.

Pátek

14. dubna nás vedli André a Jean, abychom se zúčastnili křížové cesty ke kostelu Sacre Coeur, kam měl nést kříž kardinál Lustiger. Byla to velkolepá slavnost. Účastnilo se jí na 3000 lidí. Líbilo se nám, když po dosažení vrcholu kopce vyzval kardinál lidi, aby se otočili k Paříži a pomodlili se za ni, za Francii a za celý svět. Dětem učaroval Montmartr se spoustou malířů. Ale potom jsme si řekli, že musíme rychle domů k Joelle a balit zavazadla. Lidí bylo všude mnoho. Pořád jsem počítala děti. Nikdo se neztratil, pouze průvodci. Že jsem na ně nedávala pozor! Joelle mne upozorňovala, že by André zabloudila a proto že nám přidává Jeana. Ten ovšem zase příliš neznal esperanto, teprve se ho začal učit. Plán o časném návratu se rozplynul. Pátrali jsme, čekali jsme, telefonovali Joelle, zda nás naši průvodci nepostrádají. Nakonec byli vysláni Pavel a pan Sedláček pátrat po ztracených a ostatní se uchýlili do čekárny. Naši pátrači byli úspěšní. Ztracené průvodce našli v prvním obchodě pod kopcem. Nijak se neznepokojovali z naší nepřítomnosti. André mi vysvětlila, že její sestřenice z Afriky při návštěvě Paříže setrvala v jednom obchodě dvě hodiny. Mysleli si, že jsme uvnitř a co se doby prohlídky týče, trumfnem tu africkou sestřenici. Vlak do Arpajonu jel sice na čas, ale zpoždění jsme zase měli my. V metru nás překvapila spousta odpadků. Ten den pro změnu stávkovali zametači či nějaké pařížské technické služby.

Sobota

15. dubna jsme odjeli do Paříže, rozloučili se s Joelle, která si asi silně po naší invazi oddechla a s Eliškou a panem Sedláčkem, kteří odjížděli domů. Jen devět nás cestovalo přes Le Mans do La Fleche. Odtamtud nás esperantisté odvezli auty do Gresillonu. Trochu se polekali mého mohutného kufru, kde byly pouze učební pomůcky a dárečky.

Do Gresillonu se sjelo 35 dětí z Německa (11), z Francie (18) a z Čech (6). Paullet Naulet, která má setkání dětí na starosti, je pěkně namíchala do pokojů, aby museli užívat esperanto. Naše dívky našly své dopisovatelky a spřátelily se.

Neděle

V neděli navštívil Gresillon reportér a popovídal si se zahraničními návštěvníky tj. s němci a s námi. Když slyšel, že v pondělí velikonoční chceme ukázat pomlázku a zatancovat, přizval na pondělí ještě kolegu z dalších novin. 





Pondělí

V neděli byly děti rozděleny do kroužků na dopolední učení esperanta. Kroužků bylo pět a tak kromě Jany a Katky byl z našich každý v kroužku sám. Mezi začátečníky zařadili i Pavla a Helenku Zikánovou. Já jsem měla učit kroužek, kde bylo největší věkové rozpětí: André z Belgie měl 64 roků a malá francouzka Solange 8 roků. Z našich jsem v něm měla Šárku. Dopoledne se všichni věnovali esperantu, odpoledne byly vycházky, ekskurze, ruční práce, soutěže a podobně. Naše česká skupinka ač nejmenší, byla nejčilejší. V neděli děti zpívali v Baugé v kostele esperantskou píseň. V pondělí odpoledne v krojích předváděli vynášení smrtky, mrskut, východočeské tance a hrály čtyři pohádky. Tentokrát již nezůstaly parohy v kufru. Další den se objevily ve dvojích novinách fotografie dětí se smrtkou a při tanci. Pavel učil Německé děti plést pomlázku a Helenka malovat vajíčka. Pak ještě Pavel učil zájemce vyřezávat z překližky. Poněvadž ukázal dětem nábyteček, chtěly vyřezávat samé malé holčičky. Zato na pečení perníků se mi přihlásili samí statní hoši. Nemohla jsem se udržet smíchy, s jakým elánem vyráběli těsto. Domů si pak odváželi svoje výrobky z perníku a pomlázky z proutí jako něco vzácného. Naše děti, tak jako ostatní, vyráběly noviny z Gresillonu a účastnily se soutěže v kreslení na téma „Práva dětí“.

Středa

Středeční večer měl být německý. Elke a Elizabet nás požádaly, ať ho rozšíříme na německo-český, že mají pouze jednu scénku a písničku. Honem jsme shledávali co ještě umíme. Našla se pohádka o chamtivém kuřátku, básničky, písničky a soutěž. A ještě vyšel čas na slavnostní předání malovaného talíře z Keralitu a brožury o našem regionu, tentokrát bez závad. Soutěž nadchla i dospělé. Pomocí tří ruliček něžného modravého toaletního papíru a 20 špendlíků měly české, francouzské a německé děti vyrobit nejkrásnější róbu pro svoji princeznu z Gresillonu. Po ohodnocení měly děti odevzdat veškerý papír krásně smotaný i stěmi 20 špendlíky. To byl boj! Němci byli v nevýhodě. Bylo to 10 kluků a jedna dívka. Ale i dospělí jim pomáhali. Elke málem spadly kalhoty, když své dceři půjčila pásek na lepší výrobu princeznovské sukně. Francouzské princezně Jenifer také dospělé francouzky pomáhaly. Zato my jsme našim dětem věřili, že si poradí samy. Podle mne byla nejelegantnější Jenifer, ale porota rozhodla, že všechny princezny jsou stejně krásné a tak jsem se zbavila všech čokolád, co mi ještě zbyly. Druhou část soutěže nezvládl v této mezinárodní soutěži nikdo. Naši byli nejblíž cíle. Papír smotali, měli 19 špendlíků, pouze jeden scházel. Nenašli ho, i když lezli po kolenou po zemi.

Čtvrtek

Ve čtvrtek byl výlet na celý den. Prohlédli jsem si kozí farmu, farmu na chov jelenů a děti velmi důkladně prošmejdili malebnou vesničku Pontigné. Měly zjistit názvy ulic, náměstí (to vše je ve francouzské vesnici zřetelně označené), najít nejstarší náhrobek, nejdelší dům, pelikána v kostele apod. Po vyhlášení vítězů se ještě šlo na dolmeny, kameny na prehistorickém hrobě a potom už do Grsillonu. Pavel hodlal odpočívat, já též, ale děti nás nenechaly. Byly dychtivé vyřezávat a zdobit perníky.

Pátek

Nastal pátek, poslední pracovní den. Naše česká skupinka po obědě odešla do městečka Baugé. Už jsme ho dobře znali z vycházek do muzea, do nejstarší lékárny, k soudu, k výrobci čokolády. Teď jsme šli do domova pro postižené ženy a dívky, o které se staraly řádové sestry. Největší trému měla Helenka. Zde nebyli esperantisté, musela o českých zvycích, tancích povídat francouzsky a ještě vyprávět pohádky. Vše dopadlo nad očekávání dobře. Obecenstvo pochopilo obsah jednoduchých pohádek a velkou řepu nám pomáhali tahat. Za odměnu nám zazpívali francouzské písničky a sestry nám ukázaly svůj poklad – pravý kříž z Anjou. Také pro děti připravily občerstvení.

Z domova jsme šli na radnici. Měli jsme být s ostatními obyvateli Gresillonu přijati u starosty města Baugé v 19 hodin. Od oběda to bylo pěkně dlouho, proto děti moc neposlouchaly, co starosta říká, a pokukovaly po stoles pitím a dobrotami. Jakmile starosta skončil svoji řeč a pokynul ke stolu, vzaly ho děti útokem. Naše ne, moc mě to těšilo, než jsem si uvědomila, že nemohu být příliš pyšná. Vždyť byly „předkrmeny“ u sestřiček. Večeře v zámečku jsme se též dočkali a po ní přinesla Elke harmoniku, hrála a zpívalo se na rozloučenou.

S německou skupinou jsme další den jeli společně až do Paříže. Možná se v příštím roce vzájemně navštívíme. Oni chtějí přijet do Prahy na světový esperantský kongres.