SES 2013




12. - 20. 7. 2013
Martin, Slovensko


FOTOGALERIE




Neodolala jsem a také letos jsem se vydala s další členkou našeho esperantského kroužku AMIKECO a pudlinkou Kati na SES /Somera Esperanta Studado - Letní esperantské studium/ do Martina na Slovensku. Lidé chtiví vzdělání se sjeli do krásného místa obklopeného věncem hor s výhledem na Malou a Velkou Fatru. Dopoledne se všichni učí esperanto, odpoledne mají bohatý výběr přednášek, různých činností, her a sportů. Některá odpoledne a v úterý celý den mají zájemci možnost poznávat Slovensko. Večery, kromě prvního seznamovacího s ochutnávkou vína, patří koncertům.

Jistě by vám přišlo divné, stejně jako mně, že zde mají mnoho „andělů“ označených žlutými cedulkami. To jsou ti, kteří jsou ochotni pomáhat druhým, zvlášť začátečníkům bez znalosti esperanta. Každý má na jmenovce kromě jména zemi a jazyky, které zná. „Andělé“ jsou velice potřební. Vždyť přijelo přes 230 účastníků z 27 zemí. Při posledním rozlučkovém večeru  poznáváme, že nejmladším účastníkem byl tříletý černoušek Nuri ze Švédska a nejstarší účastnicí 84 letá elegantní Španělka Dolores Godoy Rotllens. Odměněna je i rodina, která se dostavila s největším počtem členů – rodiče se čtyřmi dětmi ze Slovenska a ten, kdo přijel z nejvzdálenějšího místa.. Víc než 8000 km překonal účastník z Koreje.

Ráno odcházíme asi do deseti různých tříd. V té s číslem 7, kam chodím já s Kati, je vždy nejveseleji. Jsou v ní „žáci a žákyně“ z Baskicka, Čech, Francie, Kanady, Koreje, Německa, Polska, Rakouska, Ruska,  Slovenska, Španělska, Švédska a Ukrajiny. To je při počtu 24 žáků dost velký počet národností. Pan učitel Tom Morley je z Anglie  a žije ve Francii.Učí pět jazyků a domluví se mnoha dalšími. Dovede žertovně vysvětlovat učivo, má spadeno na Němce a Francouze, když nevyslovují jasně samohlásky. V tom případě ukazuje rukama u hlavy „oslí uši“ a žáci se hned snaží o nápravu.V esperantu má koncovku pouze 4. pád. Při zapomenuté koncovce máme dupnout i když se splete on. Tvrdí, že je dobré dělat chyby, aby bylo co napravovat. Mně silně připomíná Mr Beena, jen začne něco vysvětlovat. Jinde je ticho a klid, u nás vždy hodně veselo, že k nám z jiných tříd chodí nakukovat.

Hned první den tj. v sobotu po obědě jde většina účastníků SES  poznávat město Martin, velmi důležité v historii Slovenska. Byla zde založena Matice slovenská, je zde Slovenská  národní knihovna, Slovenský národní hřbitov, Muzeum národního malíře Martina Benky, který byl aktivním esperantistou. Vše procházíme a pak jedeme autobusy do skansenu Múzeum  slovenskej dediny. Škoda, že na prohlídku vesnických staveb ze čtyř regiónů a krásného dřevěného kostelíka zbývá málo času. Někdo si proto do skansenu zašel ještě sám. Večer hraje na harmoniku otec v kroji a jeho malá dcerka moc pěkně zpívá. Pak ještě slyšíme nádherný koncert muže s houslemi a ženy s harmonikou. Následuje vyprávění o včelách a vzniku medoviny, pak ochutnávka medového i normálního vína..

I v dalších dnech pokračuje dopoledne učení, odpoledne poznávací výlety a večer koncerty. Lidé tak poznávají oravský hrad, starou železnici, Kremnici doly, mincovnu..
Výjimku tvoří úterý. Výlet je celodenní. Zdatnější jedou do Tater, méně zdatní si vybírají zámek Bojnice, známý festivalem duchů, a zoologickou zahradu.Odjíždí asi polovina účastníků. Pro ty, co neodjeli, zůstává dost zábavy.Taky jsem chtěla přispět s Kati k zábavě dětí. V pondělí večer hbitě kreslím a píši plakátek. V úterý přišlo jen kolem 20 lidí. Trochu mne to udivilo.Když jsem večer plakátek sundávala, teprve jsem pochopila. Pozvala jsem je totiž na středu. Celodenní výlety při kongresech a esperantských  setkáních obvykle bývají ve středu.

Kati si zacvičila ještě ve třídě a s dětmi o přestávkách. Týden esperantského studia rychle a velmi příjemně utekl. K domovu s námi v sobotu odjížděli francouzští manželé, aby obdivovali Litomyšl  a Muzeum esperanta ve Svitavách. Nechcete se účastnit SES příští rok? Bude opět na Slovensku v Nitře a možná i jinde ve světě.


Polské děti u nás




14. - 17. 6. 2013 
Česká Třebová, Svitavy, Opatovec


FOTOGALERIE



V pátek odpoledne očekávaly děti z AMIKECA  přátele z Polska. Mikrobusem přijelo 12 dětí se dvěma učitelkami –Teresou a Elou. Pro nesnáze s dopravou nemohli naši hosté bydlet v Opatovci. Šest si jich rozebraly dívky z České Třebové a okolí, šest s Elou spalo na faře. Na kamarádku Zuzku z Rybnika se nejvíc těšila Andrejka. Aby měla radost ještě větší, dostala dokonce Zuzky dvě. Nakonec se s nimi ani nesetkala, protože zrovna pobývala v nemocnici a Zuzky se musely spokojit s její starší sestrou Katkou.

V sobotu jsme jeli vlakem na Dětský esperantský den do Svitav. Od Brna na něj přijeli naši známí z Ratíškovic  - Jana Melichárková se 4 dětmi. Cestou z nádraží  k Muzeu Esperanta jsme se zastavili u obou esperantských stromů a esperantského kamene. V muzeu bylo naco se dívat. Před týdnem byla zahájena výstava ESPERANTO A MÚZY. Jsou tam shromážděna výtvarná a literární díla, různé výrobky i fotografie esperantistů a věci k esperantu se vztahující. Vitríny a zdi na vše nestačí , návštěvník může listovat v sešitech, prohlížet obrázky a číst básně či prózu.

Museli jsme pospíchat do školy naproti plaveckému bazénu, děti tam čekal bohatý program. Opatovecké děti na něj přivezla jedna obětavá maminka, která se „utrhla“ od sušení sena. Žák školy nejrychlejší v překonávání překážek připravených pro výcvik vojáků ukázal dětem, jak překážky zdolávat. Vyzkoušeli si to všichni a soutěžili – co nezdolali, to vynechali. Vítězka republiky ve střelbě zase děti provedla výstavou zbraní a ukázala, jak střílet. Střílení vleže z laserové pušky na terč si zkusili všichni. Po obědě v restauraci Astra ještě následovala prohlídka školy, zvlášť výstavky s výrobky členů kroužku Ferda Mravenec. Když výrobky děti zkoušely, raději jsme s Katinkou odešly, hodně výrobků bylo z okruhu řehtaček a píšťalek. Děti si pak ještě zahrály vybíjenou, florbal…Soutěžily, získaly odměny. Jen na soutěže v esperantu a na občerstvení už nezbylo mnoho času. Děti by rády ještě zůstaly v parku u školy, který je otevřen veřejnosti a má pro děti mnoho lákadel, ale vlak nečeká…

V neděli dopoledne se naši hosté účastnili mše svaté a prvního svatého přijímání deseti dětí ze zdejší farnosti. Velmi se jim slavnost líbila. Asi v jedenáct hodin jsme navštívili Městské muzeum. I to se jim líbilo a zvlášť je okouzlil oddíl vlakové dopravy v době počátku železnice a jezdící vláček. Trochu náročné bylo srovnat v jednom pokoji na oběd 12 dětí a 3 dospělé, ale Teresa je dobrá kuchařka i organizátor./ Dosud jsem ovšem „nedohledala“ všechno  nádobí a některé potraviny/. V 15 hodin jsme už byli u krytého bazénu. Tam nás už čekala naše děvčata. Polské děti při své návštěvě nikdy nevynechají bazén. Je u nich v oblibě pro tobogán. Myslím, že tobogán využívaly celé tři hodiny. Cestou od bazénu jsme „vyzkoušely“ hřiště pod Jelenicí i v Javorce. Tam jsme nakoukli také k našemu esperantskému stromu a kameni.

Přišel poslední den návštěvy- pondělí. Do Opatovce se dopoledne dostaneme jen autobusem jedoucím do Svitav před devátou hodinou. Každý vleče zavazadlo, ale počítáme s tím, že autobus bývá skoro prázdný. Prostor uprostřed docela zaplníme zavazadly. Tentokrát cestou přibudou dva kočárky a hned je postaráno o vzpěračské výkony. Konečně jsme v Opatovci. Ve škole čeká osvěžení, děti z opatovecké školy a polské děti si navzájem ukazují, co umějí. Do programu je zařazena i Kati, dostává rozkazy od „svých“ opatoveckých velitelů a pak zkoušejí povely i polské děti. Postupně jdou děti k obědu a ještě se po něm dávají do společné hry. Nikomu se moc se hrou končit nechce, když se před školu ukázal polský mikrobus.
Teresa všechny zve na příští rok k nim, loučíme se, máváme. 



 

Ratíškovice 2013






24. - 26. 5. 2013 
Ratíškovice

Zdenka, Andrea, Terezka, Vítek, Matěj, Honza

FOTOGALERIE


 
Na pozvání paní učitelky J. Melichárkové a dětí, které učí v Ratíškovicích  esperanto, jsme jeli naše přátele navštívit. Nebylo nás mnoho: Andrea a Terezka ze 3. třídy, Vítek a Matěj ze 2. třídy, Honzík z  9.třídy a já, jejich vedoucí. Vyjížděli jsme v pátek  24.5. z Č.Třebové. Na zastávce autobusu  v Ratíškovicích nás už očekávali naši přátelé a „rozebrali“ si nás. Další den – sobota – měl přes deštivé počasí velmi pestrý program. Ráno nás autobus zavezl do blízkých Milotic.Tam mají v zámku půjčovnu dobových kostýmů všech velikostí od nejmenších dětských po největší velikosti pánské a dámské. /Viděla jsem i dámu mé šíře oděnou v nádherné róbě./ Naše dívenky v krinolínách a s vějíři se cítily velice dobře, hoši jako šlechtici ze 17. či 18. století měli velkou chuť bojovat mečíky. Každý na sebe ohromeně koukal do zrcadla a toužil pochlubit se doma fotografií. Vytrvale pršelo. Mohli jsme se však projít pod zámeckými arkádami a v blízké oranžerii, do parku se jít nedalo.

V turistické odpočívárně vytvořené z bývalé zámecké kuchyně byla možnost posvačit a pak jsme šli na prohlídku zámku. Líbily se nám pokoje zařízené tak, jak je měli upravené poslední majitelé zámku z rodu Seilern- Aspang. Předešel nás tam velký průvod dětí různého věku, které se oblečené do dobových kostýmů přišly poklonit „paní hraběnce“ a zatančit jí menuet. Po prohlídce se naše děti i přes déšť hbitě prošly parkem a náš program pokračoval v přilehlé konírně. Tam byla regionální výstava a možnost různých zajímavých činností pro návštěvníky, zvlášť pro děti. Mohly poznávat zaniklá řemesla, různé druhy dřeva, bylinky, mohly zkusit tkát, malovat na sklo i dřevo, vařit povidla, mlít kukuřičnou mouku…Autobus zpět jsme sotva chytili a ještě se podařilo jednomu hošíkovi nechat na výstavě deštník. Odpolední program pokračoval na drezíně v Ratíškovicích. Hoši i děvčata pěkně šlapali ba i tlačili, aby poznali obtíže pohybu drezíny vlastními silami. Poznali jsme hezkou přírodu okolo kolejí, stačili se podívat k pomníčku parašutistické skupiny….
Pak děti zatoužily po koupání v krytém bazénu. Našim scházely plavky, ale obětaví přátelé všem zájemcům půjčili.

V neděli v 9.30 začínaly pro děti ve škole hry, soutěže a scénky. Ukázalo se, že ratíškovické děti více z esperanta vědí a my musíme přidat v píli. Přesto si i moje děti domů odvážejí různé ceny a těšíme se na další setkání.  


SES 2012




21. - 29. 7. 2012 
SES Nitra

Zdenka, Pavel, Katka M., Katka Ch., Denisa, Nikola

FOTOGALERIE



Letní škola esperanta v Nitře

Letos si vybrala děvčata, která se učí esperanto při esperantském kroužku AMIKECO v  České Třebové, k pobytu mezi esperantisty slovenskou Nitru a byla velice spokojena. Konal se tam SES 2012 / Letní studium esperanta/. SES se zúčastnilo kolem 250 lidí z 23 zemí. Pořádali jej mladí esperantisté ze Slovenska, ale v šestnáctičlenném  organizačním týmu byli i mladí z Čech, Litvy, Maďarska, Německa a Polska. Také učitelský sbor byl z různých zemí: Slovensko, Polsko, Francie, Německo, Litva, Ukrajina, Rusko, Španělsko, Maďarsko. V jednotlivých kursech byla  také rozmanitost, co se zemí žáků týče.V tom mém jsem měla spolužáky a spolužačky z Polska, Chorvatska, Francie, Německa, Rakouska, Anglie a Baskicka. Bydleli jsme ve Studentském domově pod Zoborem, kdo chtěl, mohl bydlet ve stanu mezi dvěma křídly budovy. Takové bydlení pod vysokými stromy si vybrala i naše děvčata.  Hned po příjezdu se podle testu zařadili účastníci do 10 kursů a začátečníci do dvou skupin A a B.

Dopoledne probíhalo učení esperanta, odpoledne byla možnost účastnit se přednášek, sportů, vycházek, vycházek, her, soutěží, jógy či zkoušek.

O SES se psalo v nitranském tisku a účastníky přišel první večer přivítat zástupce primátora Nitry Štefan Štefek. Sobotní večer byl seznamovacím večerem. Při hrách se seznamovaly skupinky lidí. Účastnila se ho i moje pudlinka Katy, znali ji pak skoro všichni.

V neděli přišli před Studentský domov pod Zoborem lidé znalí lidových řemesel. Měli jsme možnost pozorovat  při práci řezbáře, dráteníky, krajkářku a mohli jsme si koupit jejich výrobky. Večer nám zahrál a zazpíval folklorní soubor Verešváran, učil zájemce jeden ze svých tanců. Po vystoupení nastalo ochutnávání 5 druhů výborného vína z e slovenských vinařských závodů.

V pondělí večer nás překvapili divadelním představením a po něm následoval koncert jednoho z herců -  polského esperantisty Georgo Handzlika.

V úterý večer byl mezinárodní , do nějž měli přispět účastníci SES. Přihlásili jsme se se scénkou o vzniku českotřebovského znaku.

Středa byla vyjímečným dnem. Mnoho účastníků SES odjelo na celodenní výlet. Naše dívky jely do Banské Štiavnice, Katynka a já jsme se přidaly k  návštěvníkům nitranského hradu. Večer pak všechny potěšil zpěvem esperantista JoMo /Jean Marc Leclercq/. Při jeho písních mládež nadšeně tancovala.

Čtvrtek – velký esperantský svátek – 125 let od vzniku esperanta. Kdekdo hledal zelené oblečení. Večer jsme zpívali esperantskou hymnu, 3 odvážlivci řešili esperantský kviz a soutěžilo se v tom, kdo přijde nejzeleněji oblečený. Měla jsem zelenou jen utěrku pro Katy, jinak nic. Aspoň větvičku do účesu jsem si připevnila a ovívala se zelenou větvičkou jako vějířem. Neuspěla jsem. Soupeři  si počínali velmi vtipně. Jedna  dívka nelenila a nechala si zeleně ozdobit celý obličej.Vyhrála jiná, která chodila oblečená v zelené barvě stále. Všichni jsme dostali zelené pití a zákusek s kivi. Následovala diskotéka.

V pátek večer zahrál další esperantský hudebník M. Weis.  Nemyslete však,  že večery končily jen koncerty a diskotékami. V noci byla možnost si ještě zajít na film nebo do krčmy. To ovšem chce velkou výdrž, když se člověk má ráno  učit.
V sobotu odpoledne jsme se chtěli my z Čech taky trochu „zviditelnit“. Domluvili jsme se s hudebnicí od Náchoda a zpěvačkami. Odpoledne naše děvčata zahrála scénky a pohádky, naše společnice mezi nimi hrály a zpívaly. Jako poslední bylo vystoupení Katy. Sklidili jsme potlesk převážně od dětí.

Sobotní večer byl poslední „rozlučkový“. Proběhlo hodnocení, mnozí dostali odměny. Poznali jsme nejmladšího účastníka- měl 1 rok. Nejstarší účastnici bylo 90 let.  Příští rok chtějí dělat SES v Martině. Nemáte zájem se taky účastnit? Myslím si, že mnoha z vás by se program líbil. Můžete kouknout na www.lernu.net  a učit se esperanto na internetu nebo přijet úplně bez znalostí, setkáte s lidmi až z Brazílie,Dánska, Finska, Ghany, Norska, Švédska jako my. Tentokrát se SES účastnilo 19 lidí z Čech. Proč by nás nemohlo být víc?



Polsko 2012




15. - 18. 6. 2012 
Rybnik, Polsko

Zdenka, Denisa, Nikola, Andrea

FOTOGALERIE



Skupinu esperantských dětí při esperantském kroužku AMIKECO /přátelství/ v minulém roce navštívila skupina přátel, členů VERDA ARBETO /zelený stromek/ z polského RYBNIKA. Nyní jsme zase jeli my návštěvu oplatit.

Z České Třebové jsme vyjížděly 15.6.2012 před polednem a byla nás malá skupinka: jen Denisa, Nikola, malá Andrea a já, Zdenka, jejich učitelka esperanta. Pro posilu našeho programu v „zahraničí“ jsme přibraly esperantského pejska KATYNKU. Upoceny z velkého horka jsme šťastně po páté odpoledne dojely do RYBNIKA, kde si nás přátelé na ubytování rozebrali.

V sobotu 16. června nás čekal náramně zajímavý výlet. Účastnily se ho děti, které Teresa učí již druhým rokem esperanto i někteří jejich rodiče. Jedná se totiž o integrovanou třídu, kde jsou děti normální i různě postižené, které při výletu pomoc rodičů potřebovaly. Jedeme do obce GURKI MALE, v níž je „ŽIVÉ MUZEUM“ dřívějšího života na polské vsi. V největší místnosti CHATY CLEBOWE nám průvodkyně vypráví o pěstování obilí, výrobě chleba, másla, o bydlení a hygieně v době vzdálenější než 100 let. Mluví sice polsky, ale vše názorně ukazuje, tak dost rozumíme. Andrea dokonce představuje dívku koupající se v sedací vaně a myjící si vlasy. Ve stodole pak mají děti možnost poznat práce, nástroje i stroje při setbě a sklizni obilí. Denisa zkouší mlátit cepem a zjišťuje, že ta práce není tak snadná, jak by se zdálo. Jdeme do místnosti s roztopenou pecí. Děti vzpomínají na pohádku, při které byla do pece strčena čarodějnice. Jistě ji taky znáte. My vyrábíme z chlebového těsta placky a pečeme si je. Jsou mnohem lepší než čarodějnice. Pochutnáváme si na nich a ještě dostáváme chleba zde pečený a máslo zde vyrobené. Je možné přilepšit si medem nebo sádlem. Zapíjíme meltovou kávou, pochoutkou vesnických lidí  v dřívější době. Před domem nás čeká včelař, aby nás poučil o životě včel.





Potom jdeme k ohništi. Polské děti zpívají, vyprávějí, recitují. Rodiče je nadšeně fotografují. Po vystoupení opékáme k obědu klobásky. Posilněni nasedáme do autobusu a jedeme do PSZCZYNY, kde je zoo se zubry.  Je v lese v okolí zámku. Jede se k ní dobře po asfaltové cestě i vozíčkářům. I zde se děti hodně dovědí..V budově uprostřed je mnoho vycpaných zvířat, myslivcova chata, les se zubry, severní krajina. Kolem výběhů procházíme v době krmení zubrů a zrovna se taky rodí zubří mámě mláďátko. Než si prohlédneme vycpaná zvířata a shlédneme film o historii zubrů v Pszczyně, nějaká doba uteče. Ale víme už, že vlastník zámku vévoda Jan Henryk XI Hochberg velmi miloval lov a zval na něj korunované hlavy z celé Evropy. Taky ruský car Alexandr II zde lovil. S ním podepsal smlouvu o výměně zvířat. Car poslal zubra a tři zubřice a vévoda mu věnoval 20 kusů jelení zvěře. Když se jdeme znovu podívat k výběhu zubrů, už se mládě staví na své nohy. My se loučíme a jedeme zpět do Rybnika.

Teresa nám chtěla ukázat co nejvíce zajímavostí. V neděli odpoledne naplánovala návštěvu  cisterciáckého kláštera v RUDIE na říčce RUDA. Ještě nedávno byl klášter ruinou a teď s pomocí EU je většina budov opravena. Prohlížíme výstavu ikon, obrazů, bohoslužebných rouch, oltářů. Děti však táhne spíš příroda, krmení kachniček, procházka lesem. Blízko kostela jsou zasazeny duby papeže Jana Pavla II a Benedikta XV. Těm děti mnoho pozornosti nevěnují, víc je láká hřiště, které Teresa prozřetelně nechala až nakonec. Z parku vedle kostela zaznívá hudba dechové kapely.

Pondělí je poslední den našeho pobytu v Rybniku. Jdeme do školy, jsme oblečeny do triček se znakem Č Třebové, předáváme dárky paní ředitelce. Ve volné místnosti si zkoušíme  scénku o muži v poušti a o trosečnících. Prohlížíme Teresino „muzeum Slezka“. Jdeme do Teresiny třídy, kde jsou i další diváci. Naše dívenky s elánem sehrají obě scénky a Katynka pak nastupuje se svým cvičením. Obzvlášť se oceňuje její schopnost uklízet hračky a tancovat. Nedaří se jí „válet sudy“. Přesto ji úplně všichni  chtějí pohladit.

Po obědě, procházce městem a rozloučení  odjíždíme. Dívkám se zdál „víkend“ moc krátký.




 

Polské děti u nás 2011



10. - 13. 6. 2011 
Česká Třebová - Opatovec




Byl druhý červnový pátek. Netrpělivě jsem čekala na malý polský autobusek, který měl mezi 16 a 17 hodinou přivézt esperantské děti z Polska.

Jejich učitelka Teresa mi měla zavolat, až se k našemu městu budou blížit, abych svolala svoje esperantské děti, u nichž měli během své návštěvy bydlet. Mobil se neozýval, asi mají zpoždění. V tom někdo ťuká na dveře a před nimi stojí Teresa. Na Novém náměstí si vystoupila ze svého dopravního prostředku celá skupina. A moje děti nic nevědí. Honem volat všem. Jsem poněkud popletená, někomu volám, na někoho mám číslo zapsané někde doma. Ale přece jen šťastně moje děti přijdou, rozeberou si polské děti a udělají jim program podle svého uvážení. Někdo jde na procházku, jiný se věnuje hrám a Honzíkův tatínek vyvezl kluky na prohlídku Litomyšle. Já jsem se vydala s Teresou a její pomocnicí Áňou na koncert k poctě A. Dvořáka do kostela sv. Jakuba. Byly nadšené.

V sobotu jsme vyjeli do Potštejna. Cesta vlakem polské děti nadchla. A opékání klobásek k obědu se jim též zamlouvalo. „Rytířskými turnaji“ byly potěšeny ony i naše děti. Cachtání v Divoké Orlici, pro zájemce výstup k hradu a návštěva cukrárny. Domů jsme se dostali až po 20 hodině.

V neděli se polské děti s Teresou a Aňou vydaly do kostela a pak na prohlídku města s členkou našeho kroužku Ilonkou. Honem jsem dovářela oběd a starala se o svého nemocného „esperantského“ pejska Kášu. Zákony schválnosti fungují, onemocněl zrovna před příjezdem hostů.

Odpoledne nás přilákala výstava hlavolamů v Kulturním centru. Děti si chtěly všechno vyzkoušet. Kdyby je nečekala návštěva krytého bazénu, asi by tam zůstaly ještě déle. Krytý bazén je jejich požadavkem při každé návštěvě, a to sem jezdí už od roku 2005. 




Pondělí bylo dnem loučení. Vyjeli jsme vlakem do Opatovce, kde nás čekala krásně vyzdobená škola (v úterý měla být ve škole zahradní slavnost na rozloučení s „páťáky“) a těšily se všechny děti, nejen ty co se učí esperanto. Měly ukázat polským dětem, co dovedou a ty se zas měly předvést jim.

Musela jsem si s sebou vzít nemocnou Kášu, abych jí mohla dávat léky a výživu, ale vydržela tohle cestování. Já jsem však občas z programu k ní odbíhala. Tak možná nebudu vědět vše co si děti navzájem ukázaly. Od polských dětí se mi nejvíce líbily písničky, při kterých měly dívenky slezské kroje a scénka o hádce zeleniny, která skončila v polévce. Opatovecké děti zatančily velmi hezky pohádku o Popelce a kankán.

Ještě bylo co ukazovat, ale už přijel pro polské děti autobusek a nastalo loučení. Tak zase příští rok v Polsku!




Fringoj 2011



14. - 24. 4. 2011 
Paříž - Baugé - Gresillon

Zdenka, Klára, Nikola, Kateřina Ch., Kateřina M., Jan B., Jan M.

FOTOGALERIE


V krásné přírodě nedaleko městečka Baugé ve Francii asi 200km od Paříže stojí zámeček Gresillon. Patří francouzským esperantistům. V něm se scházejí dospělí esperantisté, ale i děti a mládež. Jejich setkání bývá kolem Velikonoc a trvá týden. Má název FRINGOJ. F - Festa =sváteční, RE - Renkontiĝo =setkání, IN - INternacia =mezinárodní, de GE - GEknaboj = chlapců a děvčat v Gresillonu. FRINGO je zároveň esperantský název pro pěnkavu. Poslouchali jsme je v parku kolem Gresillonu.

Cílem setkání je poznání kultury jiných národů, přátelství mezi skupinami, společná příprava vystoupení pro veřejnost. Česká esperantská skupina dětí se účastnila druhého setkání v roce 2007, kde byla samá děvčata a jen jeden chlapec. Letos při čtvrtém setkání byla chlapců většina. Naše skupina se letos skládala ze dvou Katek, jedné Nikoly a dvou Honzíků.

Autobus z Paříže do Baugé poskytlo město Bondy. Vyjížděl ráno, proto jsme museli přijet do Paříže o den dřív. Ačkoliv jsme si v autobuse moc nepospali, využili jsme ten den k prohlídce Paříže. I přes přílišnou fotografickou aktivitu obou Honzíků se ani jeden z nich neztratil. Jen jsme litovali, že na prohlídku rozsáhlých muzeí v Louvru nebylo více času. Z procházky večerní Paříží se skupinka vrátila až k půlnoci, ale ráno jsme byli včas připraveni k odjezdu do zámečku. Přidala se k nám Fran - esperantistka z Brazílie, která jela pomáhat do kuchyně. Čekáme. Zanedlouho se objevil autobus. V něm hlavní organizátorka Elizabeth a její pomocník Gérard s francouzskými chlapci, skupina dětí z Itálie a skupina chlapců z Portugalska.

K poledni jsme se dostali do Gresillonu. Ani jsme se nestačili ubytovat a už zvonil gong k obědu. Jídlo bylo dobré, ale studené, a to nás v chladném zámečku nerozveselilo. Žádali jsme pro příště něco teplého. Nebylo to sice hned, ale přece jen bylo. Naše 3 dívenky bydlely ve velkém pokoji se 3 italskými děvčaty. Jedna z děvčat - Eliza - byla němá. Ermanno, vedoucí skupiny, byl jejím pomocným učitelem. (V Itálii nemají speciální školy pro postižené. Chodí do normální školy a mají svého učitele.) Domlouval se s ní znakovou řečí.

Právě italská škola, ze které esperantská skupina do Gresillonu přijela, vyhrála v celostátní soutěži o nejlepší školní hymnu. Hymnu přeloženou do esperanta přivezli s sebou a Ermanno ji učil ostatní. Italové ji uměli i celou ve znakové řeči. Refrén písně se pak zpíval esperantem, italsky, portugalsky, česky, francouzsky a rusky. Asi vás překvapila ruština. Ze dvou francouzských hochů byl Mickael černoušek a Veliga přišel do Francie s otcem, politickým uprchlíkem. Veliga a Mickael byli stejně staří s našimi dvěma Honzíky a bydleli na pokoji vedle mne a Klárky. Bývalo tam velice rušno.

Hned v neděli začala nabídka různých aktivit pro páteční "vystoupení". Scénka o "Esperantském Kocourkově", pantomima o hudebnících, brazilské a portugalské písně, magická vystoupení. My jsme měli už z domova nacvičenou pohádku "O zlaté rybce", legendu o vzniku znaku města České Třebové a národní tance. Minule byl o ně velký zájem. Tentokrát měla jedna Katka pochroumanou nohu, myslela jsem, že získáme náhradu - vezla jsem i kroj - ale zbytečně. Nakonec Klárka, moje pomocnice, improvizovala. Dívky zatančily jen kratince, kluci se vyřítili s pomlázkami a než se obecenstvo stačilo vzpamatovat, byl konec. Naším vystoupením páteční slavnost začínala, italskou školní hymnou zpívanou všemi končila. Scénka o třebovském městském znaku se líbila, i když se z technických důvodů neprovádělo vylévání vody po koupání dítěte do hnoje. V naší versi se řvoucí dítě utišilo tisknutím po dvorku a odhozením pečetidla ke hnoji. V pozadí jeviště bylo okénko a tak mohl uvězněný písař koukat smutně z vězení na přísného soudce. Oba Honzíci se činili, každý zvládl dvě role. Menší Honzík posla a policajta, větší řvoucí dítě a hrabajícího kohouta.

Byla jsem potěšena, že se naše děti účastnily všech aktivit. Dívky v "Kocourkově", hoši v pantomimě, všichni jsme zpívali, i když ne nejlíp. Jedna Katka dokonce dělala při hrůzostrašné hudbě polykače mečů, druhá kouzlila s lanem, Honzík s dominem a Nikola propichovala krabičku vyplněnou železem.

Mimo nácviku programu byla možnost zdobení perníčků, vycházek a her v přírodě i v salonku, poslouchání Fran, když vyprávěla o Brazílii. Při polodenní vycházce se všechny naše děti dostaly k dolmenům, skoro všichni mladí, kromě dvou portugalských hochů a dospělých, odpadli. Při další vycházce navštívili naši jednu z nejstarších lékáren ve Francii, lékárnu v Baugé.

K zámečku patří rozsáhlý pozemek, bylo dost místa k hrám a procházkám. Neradi jsme na konci týdne odjížděli. V Bondy nás čekali esperantisté se studenou večeří a my měli ukázat něco z pátečního programu. Bylo to sice pěkné setkání a hezké popovídání, ale...Jak nás odváželi do 5 km vzdáleného hotelu, bylo podle Honzíka velice dobrodružné. Náš šofér i šoférka byli už dost vysokého věku (79, 84), neměli jsme čekat u kulturního domu, ale na parkovišti (ta byla tři). A to na tom správném (dvě byla černá). Jelikož bylo asi 11 hodin, byla pořádná tma, nedalo se poznat skoro nic. Ale k jedné hodině jsme se přece jen šťastně sešli. Město Bondy má asi 40 000 obyvatel a to už se dá pěkně bloudit. Naši šoféři jezdili s mladickou vervou a různé zákazy se jim zdály být ukradené. Do hotelu jsme se dostali po druhé hodině v noci. Hbitě jsme se ukládali a z dopolední prohlídky Paříže sešlo. Nemůžeme mít všechno! Třebas až budou příště FRINGOJ.