Belgie 1998



5. - 15. 6. 1998 
Oostende, Belgio

Zdenka, Pavel, Šárka, Klárka, Barunka, Iva, Katka, Jana, Petra, Kamila, Petra, Hana, Michaela kaj Jakub

FOTOGALERIE

V roce 1997 na kongrese IKUE v Itálii jsem se seznámila s Flory Witdoeckt z Belgie. Pozvala mne do Belgie se skupinkou esperantských dětí. Chtěla program nejen pro esperantisty, ale i pro neesperantisty. Kromě národních tanců z našeho kraje, zvyků, písní a několika pohádek jsme tedy ještě nacvičili pantomimu “O Dobru a Zlu“ a folklorní část rozšířili o masopust a cestu tří králů. V červnu jsme navštívili s tímto rozšířeným programem na 10 dní kouzelné mořské lázně Ostende.

Jelo nás dost. Šest starších děvčat od 14 do 18 let : Barunka, Klárka, Iva, Šárka, Katka a Jana. Mladší děti od 9 do 11 ze dvou míst: Kamila a Petra z Opatovce, Petra, Hanička, Michalka a Jakub z Brandýsa. S Jakubem pro jeho zdravotní potíže jela i maminka. Mne zase „jistil“ bratr Pavel s kytarou. Do Prahy jsme jeli vlakem, z Prahy do Ostende autobusem společnosti Bohemian Express.

Před Gentem nás chytila ohromná bouře, sypaly se velikánské kroupy .Autobus chvíli stál a pak jel bez přestávky na ranní hygienu, jen pod mostem v Gentu vyskočilo z autobusu pár lidí., kteří tam končili cestování. Do Ostende jsme tedy dorazili s velikým předstihem, ale nemytí a nečesaní. Usídlili jsme se na nádraží, kde nás tak brzy nikdo nečekal. Vylíčila jsem dětem, jak vypadá Flory elegantně oblečená podle poslední módy a ony ji vyhlížely. Když jsme marně čekali už víc než hodinu, zanechala jsem skupinku dětí i zavazadla Jakubově mamince a šli jsme s Pavlem propátrat okolí a hledat esperantisty. Dětem jsem nechala svoji zelenou esperantskou čepici, aby ji měly jako poznávací znamení vždy někdo na hlavě. Pavel a já jsme chodili dlouho marně. Na autobusovém nádraží nikdo. K dětem, které si na čepici sedly, se taky nikdo nehlásil. Procházíme dál okolí. A konečně na nás jeden muž promluvil esperantem. To bylo radosti. Flory s dalšími seděla před nádražím v malé skleněné čekárničce a vyhlížela každý přibližující se autobus. Ale podle mého popisu by se k ní nikdo nehlásil. Na nohou gumáky, na sobě starou bundu, vlajka nikde. Ono totiž pořádně pršelo, když nám vyšla naproti.

Teď už nám bylo veselo. Auty a autobusem jsme se dostali do esperantského klubu s názvem KONKO, což znamená škeble. Pěkně se tam o nás starali. Brzy jsme si pochutnávali na dobrém obědě a po něm měly přijít rodiny rozebrat si nás k ubytování. Obdivovala jsem zvlášť rodinu Spousta, kde měli 4 dcery a ještě si k nim přibrali naše 4 děvčata. U Flory nás bylo 6 a jinak byly dívky většinou v rodinách po dvou. Jen Katka zůstala odvážně sama a nelitovala. V rodinách se dětem líbilo, vždy po vystoupení spěchali “domů“ a se mnou se moc nezdržovaly.

Neděle

V neděli se podle přání Flory měly děti v krojích zúčastnit mše svaté v katedrále. Malé děti byly připravené a přišli jsme včas, Iva a Jana tvrdily, že vědí, kde katedrála je a půjdou samy. Jenže šly na opačnou stranu ke kulturnímu domu, který byl rovněž opatřen věžičkou. A vytrvale tam čekaly. Přišly až v poledne, patrně přihnány hladem. Neviděly to, co my. V katedrále bylo první svaté přijímání belgických dětí, jejich vystoupení a zpívání. Darovaly nám růže a my jim perníčky. S dětmi jsme z katedrály šly do jejich školy, kde oslava pokračovala. Na oběd jsme šli všichni k Flory a teprve tam ze mne spadla starost o Ivu a Janu.

Odpoledne nás čekala prohlídka plachetnice Merkator, která nyní slouží jako muzeum. Kdysi to byla loď pro výchovu námořních důstojníků. Na lodi bylo co prohlížet:kajuty mužstva, kajuty důstojníků, operační sál, speciální trubky pro rozkazy mužstvu v době plachetnic, názorný nácvik lodních uzlů…..Loď se plavila po celém světě a před lety přivezla tělo P Damiána z ostrova malomocných – Molokai – do jeho vlasti Belgie. Děti už odešly do rodin a já ještě využívala svého přítele Andrého, který za mnou přijel z Antverp, aby mi vše z holandštiny přeložil do esperanta. Z holandštiny jsem si zapamatovala pouze poděkování : Dank y well.

Pondělí

V pondělí nám nastala práce. Sešli jsme se v klubovně Konko a secvičili program pro školy, podle času, který nám škola chtěla věnovat. Starší dívky zatančily východočeské tance, tři malé zazpívaly a předvedly tři krále. Pak zazněla hudba k „masopustu“, rej vedl šašek, přivedl medvěda a později i koně. V něm byly skryty Katka a Barunka, jezdce dělala nejlehčí dívenka ze všech – Hanička a měla strach. Potom děti udělaly „hada“ a přibíraly další děti z obecenstva. Všichni poskakovali podle hudby. Následovalo vynášení „smrtky“ a mrskut. Folklorní část zakončily starší dívky třemi tanci podle třebovských cechovních písní. V druhé části programu hrály děti pohádky, podle času, který jim zbýval. Také děti škol, kam jsme šly, pro nás připravovaly program. A nakonec byl ještě i beseda dětí. Byly zvědavé na školu a život dětí v jiné zemi. Naše zajímal život v Belgii, belgické děti zase poměry dětí u nás. Ale pohádku "Velká řepa" jsme nevynechali nikdy, protože se do ní zapojila vždycky i většina obecenstva.

Před polednem jsme vyrazili ke škole Lagere School Gemeenschaponderwijs Stene. Tam jsme poobědvali a připravili se na vystoupení. Obecenstvo už čekalo ve velikém sále s úžasně hladkou podlahou. Naše dívky na ní zažily i pády. Celý program sledoval rozhlasový reportér a pak s námi hovořil. Vysílání si hezky podle svého upravil a v úterý ráno se posluchači dovídali o vznešeném cíli esperanta zároveň s vepřo-knedlo-zelo.
Večer jsme vystupovali v klubu La Konko. Předvedli jsme hru o zavraždění svatého Václava a pantominu O Dobru a Zlu.

Úterý

V úterý jsme byli v církevní škole Sint Andreasinstituret Lager Onderwijs. Vypadala velmi hezky, zvlášť její divadlo. Naše tanečnice tam nepadaly, obecenstvo bylo pozorné. Po vystoupení nám žáci školy četli svoje vlastní básně a dívky tančily moderní tance. Po skončení besedy naše děti dostaly dárky a kdekdo po nich chtěl podpis.




Středa

Středa byla vyjímečným dnem. Zavítali jsme do nejhezčího města Belgie, do Brugg. Tam jsme navštívili s Flory, s jejím manželem Walterem a místními esperantisty vynikající školu pro řezníky, kuchaře, cukráře, pekaře a hoteliéry. U vchodu stál ohromný čokoládový klokan a děti mohly oči nechat na něm i dalších výrobcích žáků školy. Pro návštěvníky je určena místnost, kde se dá odsunutím přední stěny jako do výkladní skříně nahlédnout do učebny řezníků nebo kuchařů. Nás však pustili do všech učeben a dílen, i když zrovna někde probíhaly zkoušky. Děti zblízka okukovaly přípravu pečiva, zdobení dortů, vykosťování masa, výrobu pentlí z cukrové hmoty jemných jako ze silonu. Další škola, kterou jsme navštívili, byla pro učitele a učitelky tance. Ukázky tance nám předvedli v prostorné tělocvičně. Nejvíc se nám líbil „kočičí tanec“.Pak ale chtěli vidět, jak tancují naše dívky. Ty se styděly, cítily, že se nedá srovnávat naše amatérská úroveň s jejich profesionální. Nakonec se přece osmělily a sklidily potlesk. Po bohatém obědě připraveném žáky kuchařské školy, následovala projížďka lodí s prohlídkou města a vystoupení v esperantském klubu v Bruggách. Spát jsme se dostali hodně pozdě, ale plni dojmů.

Čtvrtek

Ve čtvrtek byla našim cílem další škola v Oostende – Conscience School. Zde učí Els esperanto a naše děti se tam před vystoupením sešly s jejími mladými esperantisty, kteří by si rádi dopisovali a možná navštívili oni nás. Po našem představení nám žáci školy hrály na flétny a prvňáčci tančili a zpívali.

Pátek

V pátek jsme naposledy vystupovali ve škole. Její název je Van Glabbekeschool. Tam před odchodem do důchodu působil jako ředitel Raymond, náš stálý průvodce a překladatel. Vystoupení už bylo skoro precizní, ani Tři králové si už nepřišlapovali pláště. Na oplátku nám malí žáčci školy předvedli báseň, převlečeni za hřebíky. Cestou domů jsme si ještě prohlédli prodejnu Flory a vyzkoušeli vodní postel.

Sobota

V sobotu jsme byli přijati představiteli města na radnici. Tam jsme chtěli oficiálně poděkovat našim hostitelům a předat dárky. Děti zazpívaly česky, esperantem i holandsky. Holandská píseň byla děkovná a s dětmi ji jako překvapení pro hostitelské rodiny celý týden nacvičoval Raymond.. Ten nám už před příjezdem poslal slovníček nejnutnějších výrazů v esperantu a holandštině, aby se děti v rodinách, kde esperanto lidé neuměli, dohovořily a já doplnila výrazy v češtině. Myslel na všechno. Bylo vidět, že holandská píseň překvapila i potěšila. Také keramické dárky, které nám věnovala firma KERALIT z Litomyšle, se moc líbily. Nám už zbývalo začít pomalu balit a užít posledních chvil u moře.

Neděle

V neděli dopoledne nás vzala Flory na kliniku sv. Josefa, kde jako její přátelé pomáhá dobrovolně v péči o nemocné. Společně jsme se účastnili mše svaté v nemocniční kapli. Na varhany hrál primář chirurgie, kázání o právě probíhajícím svátku otců měl další dobrovolník. Dění v kapli bylo snímáno kamerou a vysíláno do pokojů, ale kdo chtěl a mohl dostavil se do kaple – tak tam byla spousta lidí na vozíčcích a dokonce tři i s postelemi
Pracně jsme s Katkou psaly slova písně:“Díky….“, kterou z nás uměli sotva čtyři, ale ti ostatní se aspoň snažili podle slov napsaných na papírcích. Potom děvčata pomohla odvézt pacienty do pokojů a následovala prohlídka kliniky:pokoje pro dva s televizí, miminko v inkubátoru, skleněné pokojíky pro malé děti, kde se neslyší plakat a každé má svůj záchůdek a koupání, velká herna pro zdravější děti. Před odchodem každý z naší skupiny dostal dva dost těžké dary: kufřík a kabelu přes rameno. „Doma“ nás čekalo překvapení. V kufříku byla výbavička pro miminko a jeho maminku při odchodu z nemocnice/včetně sady dudlíků a knihy, jak o miminko pečovat/.

Těmi dary vzrostl počet našich zavazadel, do našich kufrů a batohů jsme je nemohli srovnat. Naštěstí nám hostitelé pomohli k autobusu. Flory si ještě přála, aby jí děti zazpívaly holandskou píseň a nahrála si ji.
Přijel autobus. Poslední pozdravy a objetí, pozvání k návštěvě u nás. Čekala nás cesta zpět a nejobtížnější úsek – přes Prahu z autobusu na vlak. Děti vlekly až pět kousků zavazadel, ale i to jsme zdolali a šťastně dojeli domů.
Dík všem, kdo se o nás v Ostende starali, Městskému úřadu, který nám dal materiál na propagaci našeho města a Pavlovi, který všude rozveselil děti českými písničkami v esperantu.