SES 2012




21. - 29. 7. 2012 
SES Nitra

Zdenka, Pavel, Katka M., Katka Ch., Denisa, Nikola

FOTOGALERIE



Letní škola esperanta v Nitře

Letos si vybrala děvčata, která se učí esperanto při esperantském kroužku AMIKECO v  České Třebové, k pobytu mezi esperantisty slovenskou Nitru a byla velice spokojena. Konal se tam SES 2012 / Letní studium esperanta/. SES se zúčastnilo kolem 250 lidí z 23 zemí. Pořádali jej mladí esperantisté ze Slovenska, ale v šestnáctičlenném  organizačním týmu byli i mladí z Čech, Litvy, Maďarska, Německa a Polska. Také učitelský sbor byl z různých zemí: Slovensko, Polsko, Francie, Německo, Litva, Ukrajina, Rusko, Španělsko, Maďarsko. V jednotlivých kursech byla  také rozmanitost, co se zemí žáků týče.V tom mém jsem měla spolužáky a spolužačky z Polska, Chorvatska, Francie, Německa, Rakouska, Anglie a Baskicka. Bydleli jsme ve Studentském domově pod Zoborem, kdo chtěl, mohl bydlet ve stanu mezi dvěma křídly budovy. Takové bydlení pod vysokými stromy si vybrala i naše děvčata.  Hned po příjezdu se podle testu zařadili účastníci do 10 kursů a začátečníci do dvou skupin A a B.

Dopoledne probíhalo učení esperanta, odpoledne byla možnost účastnit se přednášek, sportů, vycházek, vycházek, her, soutěží, jógy či zkoušek.

O SES se psalo v nitranském tisku a účastníky přišel první večer přivítat zástupce primátora Nitry Štefan Štefek. Sobotní večer byl seznamovacím večerem. Při hrách se seznamovaly skupinky lidí. Účastnila se ho i moje pudlinka Katy, znali ji pak skoro všichni.

V neděli přišli před Studentský domov pod Zoborem lidé znalí lidových řemesel. Měli jsme možnost pozorovat  při práci řezbáře, dráteníky, krajkářku a mohli jsme si koupit jejich výrobky. Večer nám zahrál a zazpíval folklorní soubor Verešváran, učil zájemce jeden ze svých tanců. Po vystoupení nastalo ochutnávání 5 druhů výborného vína z e slovenských vinařských závodů.

V pondělí večer nás překvapili divadelním představením a po něm následoval koncert jednoho z herců -  polského esperantisty Georgo Handzlika.

V úterý večer byl mezinárodní , do nějž měli přispět účastníci SES. Přihlásili jsme se se scénkou o vzniku českotřebovského znaku.

Středa byla vyjímečným dnem. Mnoho účastníků SES odjelo na celodenní výlet. Naše dívky jely do Banské Štiavnice, Katynka a já jsme se přidaly k  návštěvníkům nitranského hradu. Večer pak všechny potěšil zpěvem esperantista JoMo /Jean Marc Leclercq/. Při jeho písních mládež nadšeně tancovala.

Čtvrtek – velký esperantský svátek – 125 let od vzniku esperanta. Kdekdo hledal zelené oblečení. Večer jsme zpívali esperantskou hymnu, 3 odvážlivci řešili esperantský kviz a soutěžilo se v tom, kdo přijde nejzeleněji oblečený. Měla jsem zelenou jen utěrku pro Katy, jinak nic. Aspoň větvičku do účesu jsem si připevnila a ovívala se zelenou větvičkou jako vějířem. Neuspěla jsem. Soupeři  si počínali velmi vtipně. Jedna  dívka nelenila a nechala si zeleně ozdobit celý obličej.Vyhrála jiná, která chodila oblečená v zelené barvě stále. Všichni jsme dostali zelené pití a zákusek s kivi. Následovala diskotéka.

V pátek večer zahrál další esperantský hudebník M. Weis.  Nemyslete však,  že večery končily jen koncerty a diskotékami. V noci byla možnost si ještě zajít na film nebo do krčmy. To ovšem chce velkou výdrž, když se člověk má ráno  učit.
V sobotu odpoledne jsme se chtěli my z Čech taky trochu „zviditelnit“. Domluvili jsme se s hudebnicí od Náchoda a zpěvačkami. Odpoledne naše děvčata zahrála scénky a pohádky, naše společnice mezi nimi hrály a zpívaly. Jako poslední bylo vystoupení Katy. Sklidili jsme potlesk převážně od dětí.

Sobotní večer byl poslední „rozlučkový“. Proběhlo hodnocení, mnozí dostali odměny. Poznali jsme nejmladšího účastníka- měl 1 rok. Nejstarší účastnici bylo 90 let.  Příští rok chtějí dělat SES v Martině. Nemáte zájem se taky účastnit? Myslím si, že mnoha z vás by se program líbil. Můžete kouknout na www.lernu.net  a učit se esperanto na internetu nebo přijet úplně bez znalostí, setkáte s lidmi až z Brazílie,Dánska, Finska, Ghany, Norska, Švédska jako my. Tentokrát se SES účastnilo 19 lidí z Čech. Proč by nás nemohlo být víc?



Polsko 2012




15. - 18. 6. 2012 
Rybnik, Polsko

Zdenka, Denisa, Nikola, Andrea

FOTOGALERIE



Skupinu esperantských dětí při esperantském kroužku AMIKECO /přátelství/ v minulém roce navštívila skupina přátel, členů VERDA ARBETO /zelený stromek/ z polského RYBNIKA. Nyní jsme zase jeli my návštěvu oplatit.

Z České Třebové jsme vyjížděly 15.6.2012 před polednem a byla nás malá skupinka: jen Denisa, Nikola, malá Andrea a já, Zdenka, jejich učitelka esperanta. Pro posilu našeho programu v „zahraničí“ jsme přibraly esperantského pejska KATYNKU. Upoceny z velkého horka jsme šťastně po páté odpoledne dojely do RYBNIKA, kde si nás přátelé na ubytování rozebrali.

V sobotu 16. června nás čekal náramně zajímavý výlet. Účastnily se ho děti, které Teresa učí již druhým rokem esperanto i někteří jejich rodiče. Jedná se totiž o integrovanou třídu, kde jsou děti normální i různě postižené, které při výletu pomoc rodičů potřebovaly. Jedeme do obce GURKI MALE, v níž je „ŽIVÉ MUZEUM“ dřívějšího života na polské vsi. V největší místnosti CHATY CLEBOWE nám průvodkyně vypráví o pěstování obilí, výrobě chleba, másla, o bydlení a hygieně v době vzdálenější než 100 let. Mluví sice polsky, ale vše názorně ukazuje, tak dost rozumíme. Andrea dokonce představuje dívku koupající se v sedací vaně a myjící si vlasy. Ve stodole pak mají děti možnost poznat práce, nástroje i stroje při setbě a sklizni obilí. Denisa zkouší mlátit cepem a zjišťuje, že ta práce není tak snadná, jak by se zdálo. Jdeme do místnosti s roztopenou pecí. Děti vzpomínají na pohádku, při které byla do pece strčena čarodějnice. Jistě ji taky znáte. My vyrábíme z chlebového těsta placky a pečeme si je. Jsou mnohem lepší než čarodějnice. Pochutnáváme si na nich a ještě dostáváme chleba zde pečený a máslo zde vyrobené. Je možné přilepšit si medem nebo sádlem. Zapíjíme meltovou kávou, pochoutkou vesnických lidí  v dřívější době. Před domem nás čeká včelař, aby nás poučil o životě včel.





Potom jdeme k ohništi. Polské děti zpívají, vyprávějí, recitují. Rodiče je nadšeně fotografují. Po vystoupení opékáme k obědu klobásky. Posilněni nasedáme do autobusu a jedeme do PSZCZYNY, kde je zoo se zubry.  Je v lese v okolí zámku. Jede se k ní dobře po asfaltové cestě i vozíčkářům. I zde se děti hodně dovědí..V budově uprostřed je mnoho vycpaných zvířat, myslivcova chata, les se zubry, severní krajina. Kolem výběhů procházíme v době krmení zubrů a zrovna se taky rodí zubří mámě mláďátko. Než si prohlédneme vycpaná zvířata a shlédneme film o historii zubrů v Pszczyně, nějaká doba uteče. Ale víme už, že vlastník zámku vévoda Jan Henryk XI Hochberg velmi miloval lov a zval na něj korunované hlavy z celé Evropy. Taky ruský car Alexandr II zde lovil. S ním podepsal smlouvu o výměně zvířat. Car poslal zubra a tři zubřice a vévoda mu věnoval 20 kusů jelení zvěře. Když se jdeme znovu podívat k výběhu zubrů, už se mládě staví na své nohy. My se loučíme a jedeme zpět do Rybnika.

Teresa nám chtěla ukázat co nejvíce zajímavostí. V neděli odpoledne naplánovala návštěvu  cisterciáckého kláštera v RUDIE na říčce RUDA. Ještě nedávno byl klášter ruinou a teď s pomocí EU je většina budov opravena. Prohlížíme výstavu ikon, obrazů, bohoslužebných rouch, oltářů. Děti však táhne spíš příroda, krmení kachniček, procházka lesem. Blízko kostela jsou zasazeny duby papeže Jana Pavla II a Benedikta XV. Těm děti mnoho pozornosti nevěnují, víc je láká hřiště, které Teresa prozřetelně nechala až nakonec. Z parku vedle kostela zaznívá hudba dechové kapely.

Pondělí je poslední den našeho pobytu v Rybniku. Jdeme do školy, jsme oblečeny do triček se znakem Č Třebové, předáváme dárky paní ředitelce. Ve volné místnosti si zkoušíme  scénku o muži v poušti a o trosečnících. Prohlížíme Teresino „muzeum Slezka“. Jdeme do Teresiny třídy, kde jsou i další diváci. Naše dívenky s elánem sehrají obě scénky a Katynka pak nastupuje se svým cvičením. Obzvlášť se oceňuje její schopnost uklízet hračky a tancovat. Nedaří se jí „válet sudy“. Přesto ji úplně všichni  chtějí pohladit.

Po obědě, procházce městem a rozloučení  odjíždíme. Dívkám se zdál „víkend“ moc krátký.




 

Polské děti u nás 2011



10. - 13. 6. 2011 
Česká Třebová - Opatovec




Byl druhý červnový pátek. Netrpělivě jsem čekala na malý polský autobusek, který měl mezi 16 a 17 hodinou přivézt esperantské děti z Polska.

Jejich učitelka Teresa mi měla zavolat, až se k našemu městu budou blížit, abych svolala svoje esperantské děti, u nichž měli během své návštěvy bydlet. Mobil se neozýval, asi mají zpoždění. V tom někdo ťuká na dveře a před nimi stojí Teresa. Na Novém náměstí si vystoupila ze svého dopravního prostředku celá skupina. A moje děti nic nevědí. Honem volat všem. Jsem poněkud popletená, někomu volám, na někoho mám číslo zapsané někde doma. Ale přece jen šťastně moje děti přijdou, rozeberou si polské děti a udělají jim program podle svého uvážení. Někdo jde na procházku, jiný se věnuje hrám a Honzíkův tatínek vyvezl kluky na prohlídku Litomyšle. Já jsem se vydala s Teresou a její pomocnicí Áňou na koncert k poctě A. Dvořáka do kostela sv. Jakuba. Byly nadšené.

V sobotu jsme vyjeli do Potštejna. Cesta vlakem polské děti nadchla. A opékání klobásek k obědu se jim též zamlouvalo. „Rytířskými turnaji“ byly potěšeny ony i naše děti. Cachtání v Divoké Orlici, pro zájemce výstup k hradu a návštěva cukrárny. Domů jsme se dostali až po 20 hodině.

V neděli se polské děti s Teresou a Aňou vydaly do kostela a pak na prohlídku města s členkou našeho kroužku Ilonkou. Honem jsem dovářela oběd a starala se o svého nemocného „esperantského“ pejska Kášu. Zákony schválnosti fungují, onemocněl zrovna před příjezdem hostů.

Odpoledne nás přilákala výstava hlavolamů v Kulturním centru. Děti si chtěly všechno vyzkoušet. Kdyby je nečekala návštěva krytého bazénu, asi by tam zůstaly ještě déle. Krytý bazén je jejich požadavkem při každé návštěvě, a to sem jezdí už od roku 2005. 




Pondělí bylo dnem loučení. Vyjeli jsme vlakem do Opatovce, kde nás čekala krásně vyzdobená škola (v úterý měla být ve škole zahradní slavnost na rozloučení s „páťáky“) a těšily se všechny děti, nejen ty co se učí esperanto. Měly ukázat polským dětem, co dovedou a ty se zas měly předvést jim.

Musela jsem si s sebou vzít nemocnou Kášu, abych jí mohla dávat léky a výživu, ale vydržela tohle cestování. Já jsem však občas z programu k ní odbíhala. Tak možná nebudu vědět vše co si děti navzájem ukázaly. Od polských dětí se mi nejvíce líbily písničky, při kterých měly dívenky slezské kroje a scénka o hádce zeleniny, která skončila v polévce. Opatovecké děti zatančily velmi hezky pohádku o Popelce a kankán.

Ještě bylo co ukazovat, ale už přijel pro polské děti autobusek a nastalo loučení. Tak zase příští rok v Polsku!